Katedrála se štětkou v ruce

„Pracujeme-li s chudými a těmi, kdo žijí na okraji společnosti, necháváme se také od nich evangelizovat, neboť nás často přivádějí k novému pochopení evangelia, jež hlásáme.“ Tento článek z našich oblátských řeholních konstitucí je jedním z mých úplně nejoblíbenějších. A musím říct, že teď v době lockdownové na něj myslím ještě častěji než obvykle.
Mám totiž to štěstí, že mohu dobrovolničit už na třetím „covidovém“ místě. S radostí jsem na podzim rozvážel seniorům obědy, pak v době největší krize před Vánocemi trošku „přicmrndával“ v jednom plzeňském charitním zařízení a teď už nějaký týden uklízím na covidovém oddělení jednoho nedalekého domu pro seniory. A jako vždycky v mém životě, i tentokrát je všechno naruby. Člověk si nejprve myslí, že se jako dobrovolník přihlásí proto, aby mohl pomoci tam, kde se rukou a nohou nedostává. Jenže nakonec je to vždy naopak. Ten, kdo potřebuje pomoc a komu je pomoženo stokrát víc, jsem vždycky já sám. A tak se na mě ze všech stran hrne síla pravdivosti evangelia a já jen koukám a snažím se být před Hospodinem vděčný. Někdy mi ani k další „hlubší“ modlitbě nezbývají síly, ale přesto mám pocit, že ke mně Hospodin promlouvá nejjasněji a že se mě dotýká nejmocněji právě tam, když se štětkou v ruce umývám záchody a celý upocený pod „skafandrem“ a nano-maskou se snažím prohodit pár slov s dámami a pány, kteří mají nějaký ten rok navíc a teď musí svůj život na dlouhé týdny uzavřít mezi čtyři stěny a často jen mezi pryčny postele. A je to někdy víc než zajímavé: oni špatně slyší, já je přes ochranné pomůcky špatně slyším, a tak hulákáme jeden víc než druhý a radujeme se z každého pochopeného slova.
A už to vypadá, že právě ta „štětka“ bude mou privilegovanou duchovní cestou. Minulý týden jsem zakusil jedno velké „déjà vu“. Na počátku mého rozhodnutí stát se misionářem oblátem byla v podstatě totožná scéna. Během noviciátu jsem svou nejmystičtější zkušenost udělal právě při úklidu oné malé místnosti. Tam jsem zakusil sílu Ježíšova slova: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život.“ A to rozhodlo.
A právě toto „svoje“ slovo teď vídám před sebou živé v ošetřovatelích a zdravotnících, se kterými mám tu čest pracovat. Velmi často jde o lidi mladší, než jsem já sám. Mnozí toho o Bohu asi moc nevědí. Rozhodně nemají daleko k ostřejším výrazům. Ale pro mě jsou v těchto dnech živým a žitým evangeliem. Když slyším, jak otevírají dveře do pokojů a s radostí se vítají se svými staroušky, když vidím, jak se jim v obtížných podmínkách a šíleném tempu práce snaží vyhovět v každé drobnosti, a když mi pak při rychlém kafi vyprávějí, co je čeká, až přijdou po dvanáctce domů, jsem si jistý, že se účastním liturgie. Chrámy a kostely opravdu nejsou uzavřeny, jen se přesunuly do nemocnic, domovů pro seniory, obýváků, kde se bojuje s on-line výukou, do domů osamělých lidí… Žitá eucharistie.
A tak jsem ti přes veškerou bolest a trápení tolika lidí, milý bratře covide, vděčný. Nechávám se s radostí evangelizovat a znovu hluboce zakouším, jak moc dobře nám řeholníkům dělá, když jsme ve světě, v tom našem světě se vším všudy, ponořeni až po uši, a když „radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí nás Kristových učedníků.“ (GetS)
V Plasích, myslím, prožíváme požehnanou pandemii. Jistě se moc těšíme, až bude po všem, ale žít v této době přítomným okamžikem se nám vyplácí. Jsme zahrnováni Boží láskou ze všech stran: Günther se „svými zločinci“, Petr s řemeslníky a památkáři při bourání příček v Dolní Bělé, Christian nad učebnicí češtiny a já… se štětkou v ruce. Každý máme ten svůj kostel, tu svou katedrálu. Vlastimil, omi