Jdi zpět

Když lidi kvetou...

Na Workshipu prý kvetou lidé. Tak jsem si letos uvědomila že i já se tam cítím rozkvetlá a že ten týden je pro mě vlastně takovým jarem. Je to o druhých lidech a o nás samých. O tom, co těm druhým dáme, jak se postavíme k výzvám, které přesahují naše hranice. Hranice jsou důležité, ale tady je to jiné. Překračujeme sebe, svoji omezenost směrem k druhým. A pak se potkáváme. Největší radost mi každoročně přináší setkání. Ať už s lidmi z týmu nebo s účastníky, nebo s lidmi, u kterých pracujeme. A krásné je taky vnímat chuť druhých setkávat se. Asi se budu zase opakovat, ale Workship je pro mě týden fakt naplněný radostí a hlavně týden, kde se ztrácí strach vylézt z ulity. Štěpánka

Samotnému Workshipu předchází mnoho věcí. Více než půlroční přípravy, několik přípravných schůzek týmu, nekonečné domlouvání, důkladné plánování, modlitby, debaty, nákupy, telefonáty… Následuje požehnaný workshipový týden, ve kterém i přes rozmanité problémy a zádrhely nakonec vždycky všechno dobře dopadne. A po tomto maratónu si pak všichni oddychneme, poplácáme se po ramenou a začneme se těšit na další ročník. Ale nechybí tam něco? Děkovací týden!  Letos si totiž odnáším něco moc důležitého. Pán je velký a Workship vůbec není naše práce. Je to Boží dílo, ve kterém hraje spousta z nás nějakou z miliónu vedlejších rolí, ale tu hlavní roli tady má Hospodin. Děkovací týden by tedy měl být přinejmenším stejně podstatný, jako ten přípravný a workshipový. Vlastně chci říct, že věnuji spoustu pozornosti a času přípravám, ale o dost méně pak děkuji. Možná i děkovací týden je příliš málo na to, abych dokázala v klidu a pokoji vstřebat všechny momenty, setkání, rozhovory a zkušenosti, které mi Pán připravil a kterými mě obdaroval.  A tak prosím o nový, soukromý Workship pro mé srdce, abych uměla být více vděčná a více děkovat… Kája Kastlová

Letos už to byl můj šestý Workship, ale byl asi nejvýjimečnější ze všech. Poprvé jsem byl na celém Workshipu se vším všudy, i na celém přípravném týdnu, a hlavně jsem letos zažil svůj první job. Ještě než to všechno začalo, tak nám Petr sliboval, že půjdeme za hranu. Nějak se mě to chytlo, ze začátku jsem měl strach, který ale postupně přešel v touhu za tu hranu opravdu jít. Ale nevěděl jsem, jaká ta hrana bude, nebo kdy na ní narazím. Možná jich bylo několik, určitě nejznatelnější byla ta fyzická. Únava přišla už během přípravného týdne, a stále jí přibývalo. Kdyby to bylo někde jinde než na Workshipu, tak bych asi padnul po prvních pár dnech, ale tady díky společenství, touze žít evangelium naplno a s Boží pomocí, jsem to vydržel. A nebyl jsem vyřízenej ani teď v pondělí, kdy už bylo po všem, a já myslel, že nevylezu z postele dřív než v poledne.  Pak to byly různé malé krizovky, třeba když jsem viděl, jak se v kapele nemůžeme sladit, ale zase to bylo požehnané, a mši s biskupem a středeční chvály jsme si moc užili. A ještě jednu hranu jsem překonal, a snad mi to vydrží. Jít pracovat k lidem, kteří mě znají, toho jsem se vždycky bál. Když jsme se o tom s Honzíkem bavili, tak on hned, že musím na job jít, a že to musí říct Káje, která joby rozdělovala. Tak jsem se dostal zrovna na job do sousední vesnice k jedné paní, která zná mě i moji rodinu, a bylo to krásný. Sice to nebyl job, kde bych se fyzicky zlikvidoval, ale příležitost udělat tuhle zkušenost, to bylo pro mě víc, než rozřezat deset for dříví. Byly to skvělé dva týdny, sice utekly jako voda, ale cítím, že to, co jsem prožil a načerpal, ze mě ještě nevyprchalo. Jde to shrnout úplně jednoduše, stejně jako vždycky. Dal jsem málo, jen to, co umím, ale dostal jsem mnohem mnohem víc. Od ostatních, a hlavně od Pána. To je evangelium. A to je to, proč jsme tu. Díky! Pepa 

Workship byl pro mě především krásnou zkušeností. Mohla jsem na vlastní kůži zakoušet, jak krásné a důležité je žít společenství. Uvědomila jsem si, jak osvobozující je se oprostit od předsudků, jak zábavné může být boření jazykových bariér a jak smysluplné je investovat čas a energii do budování mezilidských vztahů. Hrozně mě bavilo setkávat se s místními „domorodci“ a sdílet s nimi aspoň chvilinku jejich život… Odnáším si z Workshipu obrovskou radost, obohacení a naději a byla bych moc ráda, kdyby pro mě Workship nebyl jen konkrétní týden na konkrétním místě, ale tak nějak životní nastavení! PS: A byla to ještě k tomu fakt psina! Kája Kos.

Workship 2018. Při mém nabitém prázdninovém programu se mi moc nechtělo myslet na to, že budu muset někde ve vedru zadarmo pracovat a riskovat už třetí úraz mé pravé nohy za poslední dva měsíce. Teď si klepu na čelo, co že jsem si to myslela, protože jsem samozřejmě podcenila sílu těchto necelých dvou týdnů strávených v tak úžasném společenství lidí. Nevím, jak to ten Workship dělá, ale pokaždé mi dá do života to, co zrovna potřebuju. Vždycky mám pocit, že si na Workshipu prožiju po psychické stránce nejen hodně náročné chvíle, ale taky ty krásné chvíle, které mě nakopnou dopředu. Letošek byl zase neuvěřitelný. Rozhovory, objetí, úsměvy i záchvaty smíchu mi neustále dávaly najevo, že jsem milovaným dítětem Božím. A tak nezbývá než jen děkovat Bohu za to, že mi dává možnost být součástí něčeho tak ohromného! Barča

Letos jsem se Workshipu nemohl pořádně dočkat, protože se mi po dvou letech konečně podařilo udělat si čas na celý týden a ne jen na krátkou návštěvu, jak jsem to předchozí dva ročníky měl. A opět stejně jako před třemi lety, kdy jsem byl na této akci poprvé, jsem nebyl vůbec zklamán. Byl jsem naopak přímo nadšený, ze všeho, co jsme během tohoto týdne stihli udělat, jak jsme dokázali bezvadně fungovat v týmu, ale největší odměnou pro mě bylo to, co se dalo vyčíst z očí lidí, u kterých jsme pracovali. Ta radost z toho, že jsme s nimi byli, že jsme si s nimi popovídali, to pro mě byla nejlepší odměna, jakou jsem si mohl přát. Stejně tak jsem moc vděčný za nová přátelství, která jsem si zde mohl vytvořit. Takže mi nezbývá než říci všem, kteří se letos na Workshipu jakýmkoliv způsobem podíleli jedno velké Díky! Vojta