Jdi zpět

Klokotská pouť ke sv. Evženovi

O nejbližší sobotě k slavnosti sv. Evžena de Mazenod, která každoročně připadá na 21. květen, se na Klokotech, jihočeském poutním místě ve správě misionářů oblátů, už tradičně koná pouť k sv. Evženovi známá také jako „oblátská pouť“. Jde o společnou oslavu oblátské rodiny vyjadřující vděčnost a radost z daru charismatu, který Evžen od Ducha svatého dostal a který je v oblátské rodině živý i dnes. Letos jsme se sešli v sobotu 19. května, někteří z nás ale vlastně už v předvečer. Klokotská schola totiž připravila večer chval a po něm byla příležitost k tomu, aby se mladší část OMI rodiny vydala do nočního Tábora, a pouť tak zahájila. A jaké to všechno bylo…

Poutní dům Emauzy se proměnil ve společenství lidí z různých koutů republiky, kteří mají rádi obláty a sv. Evžena de Mazenod. Při dopolední přednášce jsem si uvědomila, že být misionářem dnes není lehké, ale nebylo to lehké ani v minulosti. Proto je důležité a krásné patřit do společenství, kde si můžeme poradit a povzbudit se. Lidové misie za Evžena doprovázela vždy důkladná příprava, jak nám vysvětlil otec Günther. A tak se těším, že misie, která by se měla za rok na Klokotech uskutečnit, spojí lidi a poskytne novou zkušenost nám i okolí. V životě každého z nás se dějí různé změny, přicházejí problémy, starosti a nevíme někdy, jak se k tomu všemu postavit. Ale při mši svaté otec Petr ujistil celé společenství, že je to potřebné a že křesťan se musí třást. A tak jsem odcházela domů s větší odvahou do života a s radostí v srdci. Olga

Misionáři obláti mají mít velké srdce. Srdce pro lásku, pomoc, pochopení, odhodlání jít kamkoli pro Pána, pro chudé, pro hledající, pro hladové…. Velké srdce. Mají mít slovo života. Slovo živé, pronikající do morku kostí. Mají být pohostinní, dávat, co mají, dělit se. Má z nich vyzařovat víra, pokoj a přijetí kohokoli. A já to všechno cítila na této pouti. Není třeba psát o programu, ale o mých pocitech u těchto Božích mužů. Při mši svaté stáli všichni pěkně vedle sebe. Osm mužů misionářů sloužících v Čechách. S velkým srdcem pro Pána, s velkým srdcem pro lidi. O. Petr Dombek, celebrující mši svatou, to všechno řekl za bratry i za Ducha svatého: ,, Buďte si jisti, že Duch svatý s vámi zatřese!“ S těmito muži už zatřásl a třese stále. Díky Bohu! Jejich ovoce je víc než viditelné. Pojďme je následovat, rodit se každý den z Ducha svatého, rodit skutky víry a nechat Ducha svatého, aby s námi třásl. Bůh potřebuje oheň, ne dým. S bratry obláty je mnohem lehčí se Bohu otvírat tak, jak On potřebuje. Já jim říkám ,,moji kluci obláčtí“. Tak blízko k nim mám. Stáňa, oblátská asociovaná a klokotná farnice, zvaná Ovečka. Tak.

Popravdě jsem moc nevěděl, co od Oblátské pouti čekat. Nakonec to pro mě bylo milé posezení s ještě milejšími lidmi (obláty), plné zajímavých podnětů k zamyšlení. A atmosféra při společné mši byla taky úžasná. Trochu jsem se bál, kolik dorazí mladých, ale nakonec nás tam v mé věkové skupině bylo vcelku dost. Všechno to hrozně rychle uteklo a, než sem se nadál, už jsme se loučili. Program byl pestrý a tak jediné, co mě trochu mrzelo, byl nedostatek času na popovídání si s lidmi, se kterými jsem se tam po delší době potkal. Ale žádný den není nafukovací. Karel

Tématem letošní poutě byly misie. Po zajímavém vyprávění o. Günthera o lidových misiích v době Evžena de Mazenod, přidal své zkušenosti ze současnosti o. Martin. Od o. Jiřího jsme se dověděli informace o připravovaných misiích v květnu 2019. V návaznosti na to se mi vybavila moje drobná misijní zkušenost. Jednou při cestě MHD do práce jsem četla Evangelium do kapsy. Cestou si ke mně přisedla slečna, která krátce pracovala ve stejné firmě jako já. Zaujala ji moje minikniha, a začaly jsme se bavit o Bohu a o Bibli. Projevila o Evangelium do kapsy zájem, tak jsem jí ho koupila a předala. Dokonce uvažovala i o křtu. Brzy však ve firmě skončila a už se nevídáme. Díky oblátské pouti jsem si uvědomila, že bych na ni měla pamatovat v modlitbách. Pavla