Jdi zpět

Komunita si vyrazila...

Jak to teda s těma oblátama v Česku vlastně je? Jedním slovem komplikovaný… Jako apoštolské komunity se snažíme sloužit na dvou místech: v Táboře – Klokotech a v západočeských Plasích. Dvě místa, ale jedna komunita. Obláti v české části Středoevropské provincie totiž tvoří jednu tzv. distriktní komunitu, což znamená, že žijeme ve dvou domech, pracujeme na dvou územích, máme dvojí rytmus modlitebního i setkávacího života, ale formálně jsme jednou jedinou komunitou s jedním představeným, jedním ekonomem, jedním apoštolským duchem. Takže komplikovaný... O to důležitější jsou naše společná setkání, třeba jako to před pár dny na Svaté Hoře. Toto poutní místo je pro nás opravdu zaslíbené, nejen proto, že se právě tam jeden z nás znovu narodil, tedy z vody a Ducha, nejen proto, že nám je jako mariánské poutní místo jednoduše charismaticky blízké, ale prostě i proto, že leží na půli cesty mezi Plzní a Táborem. A tak jsme se setkali tam. V bazilice jsme spolu slavili eucharistii, které předsedal o. Petr. Jeho kázání bylo fakt plamenné, vždyť mluvil o svém oblíbeném tématu: prorockém rozměru řeholního života, otevření se Duchu svatému. Ani jsme nedutali. Pak jsme přijali pohostinství bratří redemptoristů, kteří nám nachystali zvláštní místnost, kde jsme se mohli u kafe sdílet a taky si docela obyčejně popovídat. Potom jsme se povinně vyfotili, seběhli kopec a v Příbrami si dopřáli výborný oběd. O. Günther nezklamal… dal si smažák… jako vždycky… asketa… Zato my ostatní… vepřová panenka, quesadilla, burger… Jako správní křesťané se i my občas učíme slavit. Jedním z nejsilnějších okamžiků byla ale odpolední návštěva památníku Vojna. Nevím, pokolikáté jsem tam už vlastně byl, ale vždycky mám co dělat, abych zadržel slzy. To pochopit nejde. Kdyby tam nebyl kříž a vedle Jan 15,13, člověk by odcházel bezradný a zoufalý. Takto jsme ale mohli i náš společný komunitní výlet zakončit s nadějí. Situace je komplikovaná, takže příště… v Kájově! Vlastimil, omi