Jdi zpět

Léto ve třech jazycích

Ahoj všichni! Píšu se zpožděním, ale přece. Lidi, představte si, rok studia za náma! A dokonce i letní semestr jsme přežili ve zdraví (fyzickém i psychickém)! Přiznám se, že jsem v životě nestudoval tak jako v posledním zkouškovém období, a to ani na maturitu ne. Poslední den zkouškového byl pro mě 10. červenec a ještě v tentýž den jsem odjížděl do Alp na týdenní akci pro kluky, kteří přijeli hlavně z Florencie. Alpy (a hory obecně) mají jednu specifickou vlastnost: odpočinete si, i když jste to neplánovali a možná ani nečekali. Prostředí dělá divy, a tak po osmi zkouškách nastalo alpské ticho, jen občas přerušované povykem florentských puberťáků. Ráj?
Po týdnu jsem se vrátil do parného červencového Říma, do zmenšené komunity, kde bylo potřeba trochu pracovat na zahradě, mýt záchody a podlahy, ale taky se odpočívalo, což bylo znát i z modlitebního režimu (začínalo se AŽ v 7:30). Srpen jsme s Pájou začali netradičním devítidenním setkáním s podobnými blázny, jako jsme my. Ano, i tak bych nazval setkání mladých zasvěcených u severoitalské Verony. A potom Slovensko! Tři roky jsem tam nebyl… Byl to návrat domů, přesněji řečeno, do jednoho z mých domovů. Přiletěl jsem do Bratislavy, která se pozvedá z hnusné šedivé komunistické architektury a mění se v opravdu pěkné město. Tady na mě čekala mamka. První tři dny jsem se styděl promluvit, protože jsem z každé věty dělal míšeninu tří jazyků – slovenštiny, češtiny a italštiny, ale pak se to nějak ustálilo. Z Bratislavy, kde jsme se často setkávali s mamčiným bratrancem Radovanem, jsme se přesunuli na východ. Na Spiši (známe mimo jiné i díky borovičce) žije velká část mých příbuzných včetně babiček a dědy. Tady jsem si prošel místa začátků své víry: kostel sv. Jana, kde mě nechali pokřtít, kopce, kam jsem se chodil modlit, … Památná místa, rodina, staří přátelé, noví přátelé.
Celé léto bylo setkáním s realitou, dá se říct setkáním s pravdou. Vlastně se nedělo nic zvláštního, tím myslím, že jsem v podstatě potkával známé lidi, rodinu, místní církve, řeholní komunity, navštěvoval jsem známá místa, ale nic nebylo jako dřív. Setkal jsem se nějak víc s realitou toho všeho, mohl jsem vidět „jak se věci doopravdy mají.“ Papež František často radí, abychom naslouchali, a já jsem teď lidem opravdu hodně naslouchal. Když začnete lidem naslouchat, nesnažíte se jim hned radit, ale dáte jim čas a veškerou svou pozornost, vytvoří se zvláštní klima mezi vámi a tím, kdo mluví. Já slyšel desítky příběhů, některé my zůstanou v paměti ještě hodně dlouho. Často jsem ani neměl co říct, co odpovědět, nebo jsem věděl, že cokoliv bych řekl, nestálo by za nic. Tak jsem radši mlčel a snažil se přijmout to, co mi právě kdo nabízel – radost, úspěch, bolest, zmatek, štěstí, beznaděj… Takhle jsem se setkával s realitou svých blízkých a míst, které už jsem dávno znal. Takhle jsem se setkával i s Realitou realit, s živým Bohem, přítomným ve všech příbězích, které jsem mohl vyslechnout. Někdy to byla přítomnost krásná, plná smyslu a naděje – Ježíš zmrtvýchvstalý, jindy přítomnost ztýraná – Ukřižovaný, který nechápe a celou svou existencí křičí a ptá se: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?!“
Prostě síla, ten život. A jde se dál, protože to má cenu a byla by škoda proměnit život v bezpečné dětské hřiště, kde ti sice nic moc nehrozí, kde ale nejsi a nikdy nebudeš svobodný. Tak na steč! Oto, omi