Maraire: konečně začátek!

Už dlouhou dobu se tu na oblátském webu neobjevila žádná zpráva ze Zimbabwe. Hádejte proč... Ano, protože mám příliš mnoho práce. Ale pozor, je to dobré znamení: znamená to, že už skončilo období dlouhého čekání na možnost začít bydlet a pořádně pracovat v nové misii Maraire. A tak jsme s Charlesem od konce srpna „doma“ a makáme. Pandemie koronaviru náš nový začátek nejdříve oddalovala, ale nakonec ho paradoxně urychlila. V misii Gokomere, kde jsme čekali, se objevil případ nemoci Covid-19, a tak jsme se s Charlesem narychlo rozhodli izolovat sami sebe v naší nedokončené misii, abychom tam mohli alespoň pohnout s pracemi. A když bylo nebezpečí zažehnáno, shodli jsme se na tom, že to napůl táboření v Maraire zvládáme, že nás to dokonce baví a že už tu zůstaneme. Kdo nás v posledních týdnech navštívil, viděl, že nesedíme s rukama v klíně. Díky pomoci z australského oblátského rozvojového fondu dnes máme vrtanou studnu plnou vody a tatáž kvalitní voda už nám i teče z kohoutku a plní nádrže WC, což je velmi příjemný rozdíl oproti dosavadnímu pumpování, nošení a zvedání těžkých kbelíků vody. (Ale na druhou stranu to byla dobrá lekce z běžného života místních lidí.) V těchto dnech stavíme plot okolo misie, a jakmile bude plot stát, vrhneme se na zahradničení. Dosud jsme nic nesázeli, protože by nám naši zeleninku s velkou chutí byly sežraly kozy a krávy, které k nám chodí na návštěvu bez pozvání téměř každý den. Vedle budoucích záhonů už je připravena půda na pomerančový sad, s jehož doufejme sladkými plody bychom jednou chtěli podporovat místní školy a také vydělávat něco pro naši misii. Plot okolo sadu se již také staví a 60 stromků by mělo přijet v nejbližších dnech. Naším dalším projektem v pořadí pak bude solární energie, na kterou jsme získali peníze z českého a z německého oblátského misijního díla. Nemyslíme však pouze na hmotné zázemí misie; s nemalým úsilím a menším či větším úspěchem se pouštíme i do pastoračních projektů. Za zmínku určitě stojí distribuce potravinové pomoci (kukuřičné mouky) chudým a naše návštěvy nemocných a starých lidí naší farnosti v jejich domech, často hodně vzdálených; v tom jsme opravdoví pionýři, to tu před námi ještě nikdo nedělal. Někdy je ta radost babiček a dědečků, kteří po dlouhých letech zase přijali Ježíše v Eucharistii, doslova dojímající. A co se týče koronaviru, tak nad námi Pán drží ochrannou ruku, že jsme na tom teď daleko lépe než vy. Virus se tu dál šíří, ale ne nějak drasticky, a tak byla mnohá opatření uvolněna, otevírají se školy, smí se opět cestovat. Zato inflace rostla pandemickým tempem a s ní – chudoba. Všem našim dárcům ze srdce děkujeme a modlíme se za ně. Karel, OMI