Jdi zpět

Misijní stáž II. - Buenos Aires a Refu di san Eugenio

S radostí se s vámi dělíme o střípky z prvních dojmů a zkušeností našeho druhého spolubratra scholastika na misijní stáži, Oty Medvece, OMI. Tentokrát se vydáváme do Buenos Aires.

…Je to tu celkem síla, a to ve všech smyslech toho slova. Už je to několik týdnů, co jsem se přestěhoval do „Refu“, tak se tu říká „Refugiu de san Eugenio“, „Domovu sv. Evžena“. První dojmy samozřejmě už mám, ale je toho ještě hodně k zpracování.
Předně to místo. Už od první chvíle mi tady přichází na mysl naše řeholní konstituce č. 8: „Jelikož jsou obláti velmi blízcí lidem, se kterými pracují, mají neustále na zřeteli jejich očekávání a hodnoty jim vlastní (…) V pokoře vůči vlastním nedostatečnostem, ale v důvěře v Boží moc se snaží vést všechny lidi, zvláště pak chudé, k plnému vědomí jejich lidské důstojnosti a důstojnosti Božích synů a dcer“. Jsme ve čtvrti, která připomíná městečko Santa Cecilia z filmu Desperado, některé cesty jsou asfaltové, mnoho jich je prašných. Domy jsou tu velmi skromné, někdy jen rozestavěné a nedokončené, ale upravené tak, aby v nich mohla bydlet rodina s pěti nebo osmi dětmi.
Ohledně rodin je to tu taky síla. Hodně rodičů je na něčem závislých. Když to není zrovna alkohol a drogy, tak je to alespoň minimální podpora od státu. Proto spousta dětí nemá nic, někdy nemají ani co jíst, kde se osprchovat. Chybí jim dobré rodinné zázemí a také vychování. Často jsou i ony závislé na drogách nebo alkoholu a bydlí jen u nějaké „tety“. Hodně z nich chodí k nám, aby se najedlo, aby si zahrály fotbal, volejbal, ping-pong anebo se jen umyly.
V Refu funguje skaut, který je přizpůsoben místním sociálním podmínkám. Je to oblátský skaut – skauti mají opravdu oblátské nášivky na uniformách a na šátcích OMI kříž. Je tu hodně místních dobrovolníků, jak mladých, tak dospělých a starších. Každý den sem třeba chodí jeden učitel tělocviku a učí kluky hrát fotbal, volejbal… Jsou tu starší paní, které chodí vařit, jsou tu lidi, kteří organizují modlitební skupinky, lidi, co uklízejí… Je tu kluk, který peče chleba, který pak rozvážíme lidem, kteří si o něj řeknou. Běžně tu chleba stojí 200 pesos a my ho prodáváme za 100. To je prý přijatelná cena pro každého.
Ještě se vrátím k místním klukům. Jsou pro ně důležité dvě věci, bez kterých se na jistých místech nemůžeš ukázat (třeba v kapli, na úřadě, nebo v centru čtvrti…). Tyto dvě věci jsou boty a stylový střih vlasů. Můžeš třeba čtyři dny nic nejíst, ale když nemáš v pořádku boty a účes, nemůžeš se před ostatními ukázat. Jeden kluk nechodil několik let k doktoru jen proto, že na to prostě neměl boty...
Refu je takový oplocený areál, ve kterém je prašné fotbalové hřiště, větší stan s betonovým základem, ve kterém se konají nedělní mše, úterní modlitební setkání atd. Pak je tu malá, ale skvělá kaple „Panny Marie Něžné“, pekařská místnost, dům pro dobrovolníky, velká kuchyň, WC a sprchy a taky oblátský dům. Náš dům je malý, zděný a jsou v něm tři pokoje pro hosty, obývák, kuchyňka, WC, veranda změněná v počítačovou místnost pro mladé a druhá veranda sloužící jako zpovědní místnost.
Bydlíme tu ve třech: náš spolubratr Sergio, já a Federico. Je to mladý psycholog a je úplně skvělej. Žije tu se Sergiem už rok a teď někdy by měl u nás začít prenoviciát.
Sergio je neuvěřitelnej borec. Založil Refu před čtrnácti lety a je velmi vyhledávaný jako zpovědník, ale nejen. Je to velmi zajímavá a otevřená osoba. Říkal mi, že na to, abych tady mohl pracovat, nepotřebuju být sociálním pracovníkem, psychologem, sportovcem... stačí, když si sednu na lavičku na hřišti a budu se dívat na kluky a holky, jak hrajou. Protože to je to, co jim chybí: někdo, kdo by se „na ně díval“, kdo by se zajímal. To je totiž „práce“ rodičů, kteří chybí.
Když projíždíte místními „ulicemi“, tak máte velmi jasný dojem, že zlo, nespravedlnost, hřích a zneužívání existují. A Refu je svědectví o tom, že „kde se rozmnožil hřích, tam se v míře ještě vyšší rozmnožila milost.“
Zapomněl jsem se ještě zmínit o dalších obyvatelích našeho domu. Bydlí tu s námi moře mravenců, hodně švábů a strašně moc komárů. Komáři jsou tu všudypřítomní. Místní kluci mi se sarkasmem v hlasu říkali: „V Refugiu žádní švábi nejsou, to je jenom tvá fantazie.“ Odpověděl jsem, že mám velkou fantazii… Taky máme tři psy: Královnu, Nerona a nepojmenovaného psa. Všichni jsou pouliční a do Refu se prostě nastěhovali, zvykli si na lidi a teď tu působí jako taková ochranka. Máme i dva králíky, čtyři slepice, kohouta a dvě andulky.
Ještě bych mohl dlouho a dlouho psát ale teď jdu na adoraci. Máme tu nekrásnější monstranci, kterou jsem kdy viděl. Oto, omi