O Dvonafu, který nebyl...

Takhle to bývá v naší komunitě a asi také ve vaší rodině a vašem domově velmi často. Něco si naplánujete a pak to dopadne stejně úplně jinak. Přesně takhle jsme prožili uplynulý víkend. V pátek měl začít Dvonaf (Dva dny na faře) pro děti, v sobotu odpoledne dlouho dopředu ohlašovaná autogramiáda dětí, které ilustrovaly Křížovou cestu a růženec Maria Borzagy OMI, a zakončit jsme všechno měli večerem chval. Nakonec nebyl ani Dvonaf ani sobotní autogramiáda ani večer chval a naše fara nezapáchala po ovcích, jak by se slušelo na pastýře, ale po něčem jiném, co není nutné specifikovat. Místo toho jsme si užili na pár dnů opravdový misionářský život, když jsme se asi desetkrát stěhovali z fary do bytu a z bytu zpátky na faru, když se vždy a znovu zdála kanalizační závada vyřešená. K pořádnému misionářskému životu patří i to, že si člověk musí ušpinit ruce. Nebyli jsme tak radikální, protože jsme použili rukavice. Zato si někteří naši mladí ušpinili přezůvky, ponožky i nohy, které šly rovnou do popelnice (ty nohy ne)… to je formace k oblátské asociaci v praxi. Fakt musím říct, že jsem obdivoval Jirku s Kubou, jak se vrhli vstříc proudu vody s přísadami, vyvěrající z naší koupelny. Díky jejich obětavosti (a pohotovosti hasičů Plasy a vodárny Plzeň) bylo vše zachráněno. A díky holkám, které se úklidových prací rovněž účastnily, jsme měli i relativně rychle provoněný dům. Vlastně voněl ještě víc než před těmito událostmi, což je zvláštní, ale je to logika evangelia, ne? Teprve proměnění toho největšího humusu v nás vede k tomu, že Kristus začne v našem životě výrazněji vonět. Děkujeme všem dětem a jejich rodičům za to, že takhle improvizovali s námi, a když ne Dvonaf, tak alespoň autogramiáda se pak přece jen uskutečnila. Nebojte se, brzy si zase něco vymyslíme a nebude to jen Dvonaf a snad už všechno klapne, jak chce Hospodin, což vlastně byl i tenhle případ, když o tom přemýšlím. Petr, omi