Od sněhuláků ke lvům

Připadá mi to už dávno, ale bylo to jen loni v září, co jsem po návratu ze studií z Říma začal svá roční pastorační praktika ve farnosti sv. Petra v Petersbergu a v sousední společně spravované farnosti sv. Pavla ve Fuldě. Naše malá oblátská komunita Mario Borzaga se nachází nedaleko fary, a tak jsem každý den kromě pondělí stoupal do kopce na Petersberg a ptal se sám sebe, co mě asi dnes čeká, a taky se modlil za každé setkání, jednání a plánování i za tichou přípravu u psacího stolu. A že bylo co připravovat: kázání různého druhu, katecheze, hodiny náboženství ve škole, kurzy přípravy na první svaté přijímání a biřmování, kurzy víry pro mládež i pro dospělé, letní tábor pro 90 dětí a mladých, víkendy pro děti, pro mládež nebo pro celé rodiny, ale i křty, pohřby, návštěvy nemocných a starých lidí… Naštěstí jsem máloco musel připravovat sám. Farní tým složený z faráře, kaplana, jáhna (sám jsem byl nejdřív jáhnem, po kněžském svěcení pak kaplanem) a pastoračních asistentů je relativně mladý a dobře sehraný. Obě dvě farnosti jsou velmi živé a mnoho laiků včetně mladých se podílí na tomto pestrém životě. Němci jsou přirozeně známí svou strukturovaností a propracovaností; tady jsem zažil struktury, plány a pracovní skupiny, které byly v drtivé většině živé a nesly dobré plody. Mé obavy se tak nepotrvdily (měl jsem samozřejmě trochu „štěstí“ – ne všude to tak dobře funguje). Zbytečný byl i můj strach, že v Německu nezažiji a nebudu moci používat naši oblátskou misijní metodu č. 1: blízkost k lidem. Přijetí bylo od počátku vřelé a postupně mezi námi vznikly i velmi přátelské vztahy; zvláště s některými rodinami a s mládeží, se kterou jsem byl více v kontaku, se dál setkávám. Mít v okolí pár dobrých kontaktů může být požehnáním pro naši komunitu a naši misii s mládeží, jak doufáme.
Během těch čtrnácti měsíců farního nasazení mě trápil především permanentní nedostatek času na ostatní věci: na komunitu a její poslání, na staré přátele, na sport či jiné odreagování. Čekal jsem, že od listopadu to bude úplně jiné. Ano a ne. Pracuji teď sice vlastně jen pro misii s mládeží a věnuji svůj čas naší komunitě (m.j. praní, žehlení, vaření, úklid… maminky chápou), ale na nudu jsem čas zatím neměl… Bohu díky! Jako komunita se spolupodílíme na křesťanské síti All for One, která sdružuje různé křesťany (církve, komunity, farnosti, společenství) ve Fuldě a okolí a pořádá evangelizační akce, kurzy víry a chválové koncerty. Především je to však o jednotě, o setkání a o společné modlitbě. Sám jsem často na cestách s kytarou (s kapelou mládeže z Petersbergu). U nás v komunitě jsme se pustili do několika nových akcí pro děti a mládež ze školy, ve které se naše komunita nachází, a z širokého okolí (večery chval a adorace) a do přípravy nového roku, který bude opravdu nabitý. Startujeme totiž Rok oblátských povolání a starost o nová povolání do naší OMI rodiny nám nedává spát!
Doposud jsem psal o minulosti a o přítomnosti. Jak ale vypadá má budoucnost? Věřím, že ji můžu líčit světlými barvami. Až do září zůstanu ve Fuldě a budu se dál podílet na naší misii s mládeží. Na konci září se pak vydám do misie do Zimbabwe. Posílá mě tam náš generální představený. Z jeho odvážného rozhodnutí jsem byl docela překvapený. Zároveň je mi už teď líto, že se zase budu loučit, že zase budu muset opouštět milované lidi a kraje. Ale na druhou stranu se už velmi těším na to nové, co mě čeká. Zatím nevím prakticky nic o tom, co bude mým úkolem, jestli budu ve městě nebo někde v buši… Jasné je, že budu mezi svými – mezi obláty, že se tam nebudu nudit a že si tam jen těžko postavím sněhuláka. Až budu mít konkrétnější informace o svém nasazení v Zimbabwe, dám o sobě zase vědět. Do té doby mě určitě můžete provázet svou modlitbou (a taky náš Rok oblátských povolání). Karel, omi