Oto a Pavel: metafyzika zdolána!
Po delší odmlce - zkoušky jsou holt zkoušky - se nám z oblátského scholastikátu ve Vermicinu nedaleko Říma ozvali naši spolubratři obláti Oto a Pavel. Mají za sebou třetí semestr filozofie a hlavně další půlrok řeholní a misijní formace. A vedou si fakt... no, posuďte sami.
Milí přátelé!
Už dlouho se chystám na tento článek, protože vím, že je to jediný způsob, jak s některými z vás sdílet kousek života. Život je dar a má smysl, jen když se zas daruje, tak tady je malý dárek pro vás:
Mám se dobře. Za mnou je měsíc zkouškového stresu, měsíc huštění různých filosofických schémat a systémů, a tak jsem rád, že jsem mohl na pár dní změnit činnost. Po prvním roce různých úvodů, se tento semestr situace změnila a profesoři nás nešetřili. Tomáš Akvinský prý jednou hodil do krbu svou obsáhlou Teologickou sumu, ale spolubratři ji včas vytáhli. Přiznám se, že při studiu metafyziky jsem si často přál, aby to bývali nestihli a ona shořela. Když ne úplně, tak alespoň trošku ohořela...
Pauza od učení přišla vhod, mohl jsem se tak věnovat jiným užitečným věcem: práci na zahradě, sportu, déle trvajícímu spánku, posezení se spolubratry. Díky pauzám si člověk líp uvědomí, co se v jeho životě děje. Mně teď třeba dochází, proč je dobré, že dělám to, co dělám. Studium je pro mě náročné, vždycky bylo, ale líbí se mi, že filosofie je o něčem víc než o učení se nazpaměť. Učí mě zastavit se, o věcech přemýšlet, ne kritizovat, ale být kritičtí. Filosofie je vlastně nebezpečná: nedává odpovědi, ale klade otázky. Učí klást otázky po smyslu věcí, které se dějí kolem vás a ve vás. To hlavní, co se teď učím, je zabývat se obyčejnými věcmi, které jsou právě teď aktuální, a nesnažit se utíkat do světa volného času. Papež František občas mluví o „absolutizaci volného času“, tedy o tom, že volný čas se stává vším, po čem toužíme, je něčím, na co si nenecháme sáhnout. Celé dny se tak mění ve vyhledávání volných chvil, trávených většinou na sociálních sítích, s filmy, politickými debatami atd., s věcmi, které poutají naši pozornost, dávají materiál naší paměti a jsou předmětem našeho zájmu. Ale taky nás okrádají. O co? Třeba o myšlenky, mám na mysli tu činnost „tvořivě myslet“, být kreativní. Nebo nám kradou pocity, a nemyslím pocity, které prožíváme, když umírá John Sníh nebo když to Tony Stark zas někomu natře. Ne. Mluvím o pocitech ze žití vlastního života. Vždyť je to paráda vzít motorovku a říznout okrasný keř, který se proměnil v mini-les, nebo vzít křoviňák a zas jednou udělat pořádek. A během této nízké činnosti, která mě okrádá o volný čas, mi třeba přijde na mysl osoba, se kterou jsem už dlouho neviděl, a tak jí pak zavolám. Žít a ne nechat se žít.
Žití těch malých každodenních obyčejných věcí, snaha žít je s vášní, Italové říkají butarsi, tedy vrhnout se, jít do toho. Všiml jsem si, jak neutíkání před problémy (s prací, s lidmi) a žití tohoto butarsi dává smysl mému času. Když večer po uběhaném dni zavřu bibli, lehnu si do postele, přikryju se, často mě napadne, jak mám ten svůj život rád. Aby vás napadlo totéž, nemusíte bydlet blízko Říma, vedle ve dne v noci rušné silnice, v domě, ve kterém v zimě topení funguje jen dvě hodiny denně a v létě je dusno k padnutí (jó, i to je dokonalá radost). Stačí prostě butarsi. Chápete, filosofie je nebezpečná…
V komunitě jsme prožili hodnocení půlroku: setkání, které trvá jeden nebo více dní, kde se mluví o tom, jak to v uplynulém semestru šlo v komunitě, na univerzitě, při apoštolátu, při práci, při modlitbě atd., a co bychom taky rádi vylepšili, změnili. Pak máme za sebou oslavy 17. února, tedy dne schválení našich konstitucí. A 18. února začal letní semestr. Tak butarsi! Ciao! Oťák, omi
Máme za sebou asi nejtěžší semestr filosofie, a všechno přesto dopadlo lépe, než bychom čekali, hlavně zkoušky. Stálo to dost sil, protože zkouškové období trvalo měsíc. Každý tohle období prožívá jinak, někdo nedokáže dobře spát, jiný začne více jíst, třetí nechce o zkouškách vůbec mluvit...
Mně dala nejvíc zabrat metafyzika a myslím, že nám všem ve třídě. Když jsme o ní mluvili v komunitě při obědě, řekl nám nejstarší oblát v komunitě, p. Gigi, že by se to nemělo přehánět. On se taky učil metafyziku, ale když přišel do Keni a Laosu, tak zjistil, že všechny ty pojmy jako „podstata“ a hlavně „osoba“ mají v jiných kulturách úplně jiný význam anebo taky žádný. P. Gigi je těžko popsatelný oblát… Je to lidový misionář celým svým bytím a mimoto i manuálně zručný a k tomu všemu ještě i umělec, který krásně kreslí, maluje... Zkrátka je pro celou naši komunitu velkým obohacením.
Po zkouškách jsme se s celou komunitou ve dvou dnech ohlédli za uplynulým semestrem a spolu s naším generálem, p. Louisem, si připomněli schválení naších konstitucí a pravidel. Při procházce nočním Římem jsme mluvili o jeho oblíbené pasáži z Písma. Je to 3. kapitola Efezanům, kterou bych chtěl sdílet s vámi se všemi. „Tomu pak, který působením svémoci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu patří chvála v Kristu Ježíši po všechna pokolení na věky věků! Amen.“ Generál zdůrazňoval, že Duch dokáže působit věci nad veškeré naše pomyšlení, jen je tomu třeba věřit. Pavel, omi