Postní obnova na Velehradě: cesta a srdce

Myslím, že postní dobu máme my, obláti, ještě rozlítanější než jiná liturgická období. Půst je časem přípravy, duchovních obnov, setkání mladých lidí… U nás v Plasích to bylo pořádně znát hned o prvním postním víkendu. Zatímco o. Günther poctivě zajišťoval farní chod, úpěl pod administrativou spojenou s opravami našich kostelů a snad i trochu regeneroval síly po „popelečním“ týdnu stráveném mezi farností a službou ve vězení, o. Petr doprovázel účastníky třetího víkendového setkání „Čtyř chodů“. Šlo tentokrát o moc, menu totiž nabízelo hlavní chod, a tak to jistě byla vážně vydatná strava. No a já jsem vyrazil na Slovácko.
K mému postu patří moravský Velehrad už pěknou řádku let. Nejde ale o pouť za Cyrilem a Metodějem, i když letos o cestu vlastně šlo především… Cesta z Plzně na Velehrad už sama stojí za to. Člověk má plno času na přemýšlení, četbu knížek, ke kterým by se jinak nedostal, na modlitbu a taky jen na relaxační tupé koukání z okna. I to je síla. Ale pro mě jde vždycky hlavně o cestu za konkrétními lidskými tvářemi, za konkrétními přáteli. Za těmi, které znám už roky a kteří se na naši společnou postní duchovní obnovu pro Stojanovo gymnázium pravidelně vrací, i když třeba už dávno svá studia dokončili (někteří už dokonce i ta vysokoškolská), ale i za těmi, které teprve poznám. I na ně se cestou nedočkavě těším. Letos nás bylo kolem třiceti. A cestu jsme prošli pořádnou. Přidali jsme se totiž k poutníkům do Emauz. A ti se toho přece nachodili! A hlavně ten kus cesty, co ušli za těch pár hodin uvnitř. Tento příběh z Lukášova evangelia nás provázel celým víkendem. Ptali jsme se po svých „zpátečních cestách“, kdy jsme zakoušeli, že už není cesta vpřed, protože všechno, v co jsme doufali, skončilo; všímali jsme si svých současných cest a hlavně toho, jak nás po nich doprovází Ježíš, i když ho někdy naše oči považují spíš za cizince; a možná jsme zahlédli už i své cesty budoucí, na nichž máme s hořícím srdcem hlásat, že je to radost a síla! Prostor byl na ticho, na sdílení i na pořádný smích. Ale i letos šlo především o konkrétní tváře. Církev je krásná… Vlastimil, omi

Vracím se, cestou zlou
Z bitvy prohrané, temnotou
Prohrál jsem, ztratil vše, na čem mi záleželo
Srdce bez citu, ochablé, kruté rány utrpělo

Jdu temným lese, noční krajinou
Na nebi hvězdy, myšlenky pomalu hynou
Slyším jen tlukot svého srdce
Nultý smysl, jež otvírá ruce
Obdarováním, která přicházejí nepozorována
Rozlamují tvary, nic, jen záře rána
Jako když si člověk uvědomí, že slunce opět vyšlo
Tak bije mé srdce - přes bolest vykoupení přišlo

Je to tajemství, symfonie ticha
Nic neslyšíme, samota, v boku píchá
V temnotě nejnádhernější je světlo
Vidím jej jinak, svůj tvar změnilo
Ruce prázdné, bez představ, život,
To přináší smrt - oživující tlukot

František, student Stojanova gymnázia