Jdi zpět

Poutníci naděje ve společenství

Předposlední srpnový týden někteří z nás odjížděli na tradiční duchovní cvičení mazenodské rodiny a přátelé se nás v legraci ptali, v čem se tam asi budeme cvičit? Naše odpověď zní: byl to trojboj.
Doprovázející otec Günther OMI pro nás jako téma vybral přípravné texty na důležité setkání oblátů – generální kapitulu, která se bude konat v září a v říjnu. Její téma už zaznělo v nadpisu: Poutníci naděje ve společenství. A trojboj se odehrával přesně v těchto disciplínách: poutník, naděje a společenství.
Jako poutníci jsme všichni na cestě. Naše duchovní cvičení, generální kapitula jsou okamžiky, kdy se poutník zastaví, aby se rozhlédl a překontroloval svůj směr. Vydal jsem se touto cestou. Změnilo se něco? Ještě je pro mne stále důležitá? Pokud ano, kráčím správně? Hledáme ukazatele a znovu se vydáváme do pohybu. Možná časem také zjistíme, že cesta se stává cílem.
Naděje. V tomto bodě jsme se zamýšleli, zda v sobě naději nosíme. My sami pro sebe, zda jsme naplněni vědomím Božího synovství tak, jak náš zakladatel sám tuto skutečnost hluboce prožil. Jsme nositeli naděje pro ostatní? V tomto okamžiku byla zasažena především naše ukrajinská spoluputovnice Lina. Jejím mottem, které si totiž odnáší do dalších dnů, je věta: „Cesta není, cestu je třeba prošlapat.“
Týdne na faře v Nečtinech jsme se účastnili jako společenství. Úzké společenství, které si společně vaří, plánuje odpolední výlety s dětmi, pomáhá, ratolesti si také vzájemně hlídá během dopoledního programu. Zkrátka třetí bod trojboje jsme zkoušeli naživo. A všichni tušíme, že tento bod je Bohu nejmilejší, tady přebývá, tady je to ale také nejnamáhavější. Skrze druhé k nám přicházely věty, které bychom nedokázali sami formulovat, chybovali jsme a snažili se spolu opět vyjít, tak trochu jsme rostli ve vzájemné důvěře.
A také jsme odpočívali. Na výpravách po blízkém okolí, poprvé jsme došli na hrad a zámek Nečtiny, došlo i na barokní Manětín, trochu propršené Plasy a vydry, plzeňské ZOO i výlety do lesa. Opekli jsme si špekáčky a topinky, zahráli si u ohně na kytaru, zavítal k nám i misionář ze Zimbabwe a bylo i divadlo dětí pro rodiče. V pátek jsme vrátili klíče od fary panu správci a uvidíme, jak jsme se nasměrovali do dalšího roku, zda nás sem prázdniny zase přivedou. Hana Koukalová