Povolání, povolání, povolání...

Od 4. do 7. června pořádala Rada evropských biskupských konferencí pravidelný Evropský kongres o povolání. Letos se uskutečnil v Římě a sešlo se na něm na padesát národních ředitelů nebo výkonných sekretářů pastorace povolání jednotlivých evropských zemí. Dvaadvacet biskupských konferencí vyslalo obvykle dvojici zástupců. Už jen různé názvy této služby, nemluvě o jejím obsahu a podmínkách, které se liší zem od země, napovídají o pestrosti, která nás v těch dnech doprovázela. Velmi názorným příkladem může být jeden krátký seznamovací rozhovor, který jsem jako zástupce Česka (spolu se sestrou Kristinou z kongregace školských sester OSF) vedl s italským ředitelem pastorace povolání o. Michelem: „Takže vy dva teď sídlíte v Praze a odtud vyjíždíte do diecézí a koordinujete pastorační činnost? Nebo máte kancelář někde jinde?“ - „V Praze? Kancelář? My máme každý svou práci a svou komunitu. A pastorace povolání je naše hobby!“
Situace i podmínky jsou rozdílné, ale chuť ke spolupráci a hledání nových cest byla tím, co nás spojovalo: od Islandu až po Ukrajinu a Turecko. Hlavním tématem byly vyhlídky a otázky, které pastoraci povolání doprovázejí zvláště teď v období krátce po synodě o mládeži, víře a rozlišování povolání. Problémů, pochybností a otázek je mnoho, odpovědí a jasných řešení jen nepatrně. Ale právě to je svět, ve kterém dnes Pán i nadále volá mladé lidi k nejrůznější misii a účasti na službě církve a nejrůznějším druhům učednického následování.
Radost mně osobně dělal naprosto patrný „františkovský“ duch, který všemi příspěvky i diskusí procházel. Mluvit mohl „monsiňor“ z vatikánské kongregace pro klérus nebo biskup z řeckých ostrovů přeplněných uprchlíky, členka sekulárního institutu z Irska nebo laický koordinátor z Turecka… otevřenost, radost a naděje byly jasně vnímatelné. Nejsilnějšími chvílemi byla obyčejná sdílení zkušeností, obyčejná setkání venku v parku a neobyčejné setkání s naším „obyčejným“ papežem Františkem. Jako vždy nechal svou připravenou (a mimochodem vynikající) promluvu stranou (dostali jsme ji v tištěné podobě) a povídal si s námi jen tak, od srdce k srdci. Všechno zakončil vtipem o mrazu na Islandu a hlavně osobním stiskem ruky s každým z nás.
Nevrátili jsme se domů s jasnými odpověďmi, ale určitě s radostí z toho, že na to nejsme sami a že doprovázet mladé lidi k odhalování vlastního povolání a sami v něm spolu s nimi růst stojí fakt za to. Vlastimil, omi