Prenoviciátní putování

30. května se naši tři prenovicové - Míra, Oto a Pavel, kteří už takřka rok pobývají spolu se svým německým spolubratrem Michaelem v našem formačním domě v hesenském Hünfeldu, vydali na pouť do Waldürnu, poutního místa asi 140 km od Fuldy. Podle tradice měl na tomto místě v roce 1330 převrátit z nedbalosti místní farář, který pochyboval o své víře, kalich s konsekrovaným vínem. Na korporálu se objevila podoba ukřižovaného Ježíše. Plátno je dodnes uchováváno právě ve waldürnském kostele.
Každoroční pouť začíná v sobotu v týdnu před slavností Těla a Krve Páně ranní mší svatou ve fuldské katedrále. Pro naše tři prenovice z Česka to byla letos zcela nová zkušenost, protože na zahajovací eucharistii dorazilo přes 1 300 lidí a na samotnou pouť se z nich pak vydalo necelých 900. Bezprostředním cílem poutníků je vždy dojít k nejbližšímu občerstvení, které pokaždé připravují rodiny z vesnic, přes které se putuje, a pak se znovu vydat na cestu. V rodinách se také každý večer uléhá a po vydatné snídani se opět vyráží dál. Celé je to skvěle naplánované, prostě tak nějak po německu.

A ještě pár zážitků z cesty.
První večer jsme trávili u jedné rodiny původem z Polska, po delší době jsme tedy nemluvili jen německy. Jakmile se naši hostitelé dověděli, že jeden z nás, Jaromír, hraje na klavír, musel uspořádat takový malý večer chval pro všechny trvalé i dočasné obyvatele domu. Bylo nás tu noc přes dvacet. Navíc ten údiv, když pochopili, že jsme z Česka a že i odtamtud mohou vzejít prenovicové! Druhý den bylo přestávek trochu víc. Byla totiž neděle, a tak pro nás ve dvou vesnicích připravili kávu, koláče a domácí slivovici. Oběd byl u jedné rodiny, která již tradičně hostí poutníky z kláštera. Modlitba nad jídlem byla sice v češtině, ale to, co následovalo, bylo už nefalšovaně bavorské.
Pro nás pouť skončila bohužel už v neděli večer, tedy po šedesáti kilometrech, protože jsme se v pondělí museli vrátit zpátky do školy. Zbytek poutníků ale putuje až do čtvrtka. Domů jsme si nepřinesli téměř žádné poutní puchýře, zato ale spoustu skvělých dojmů a vzpomínky na mnoho rozhovorů a pohostinnost tamějších lidí. Není úžasné, když sedíte u stolu s cizí rodinou, s jejich dětmi a oni se radují z toho, že jste se právě vy u nich zastavili?! Příští rok máme v rámci noviciátu v plánu ujít cestu celou. Snad to tedy vyjde.