Jdi zpět

První dopis o. Felixe, OMI oblátské rodině

Milí spolubratři, asociovaní a čestní obláti,

před sebou právě máte první Provinční zprávy, za které nesu zodpovědnost. Je to pro mě ještě velký nezvyk psát vám takto oficiálně, a proto zakouším něco mezi pokorou a radostí.
Mým prvním přáním je vám poděkovat. Srdečné díky patří Stefanovi za jeho službu provinciála v posledních šesti letech a změny uskutečněné v provincialátu. Do jeho nové služby v Maria Taferl mu přeji mnoho dobrých zkušeností v pastoraci a Boží požehnání pro jistě zajímavou a rozmanitou práci a život v komunitě.
Mé díky patří také všem spolubratřím a otci generálovi s jeho radou, kteří mi pro můj nový úkol vyslovili důvěru. Doufám, že mu dostojím. Naštěstí nemusím nic dělat sám – to by ani nešlo. Je na nás všech, na nové provinční radě, na spolubratřích v komunitách a na všech členech oblátské rodiny v našich třech zemích, abychom naši budoucnost utvářeli společně. „Svou oblací na sebe každý oblát přebírá zodpovědnost za společné dědictví kongregace,“ říkají naše Konstituce v čísle 168. Přeji nám všem, abychom tuto odpovědnost převzali odvážně, plni radosti a s pevnou vírou, a tak abychom šli vstříc budoucnosti. Slibuji, že k tomu přispěji svým dílem. Kromě toho ale považuji za mnohem důležitější, abychom jako provincie společně odhalovali to, co se nás teď nejvíce dotýká, rozpoznávali nové výzvy i to, co nám dělá radost. Přeji si, abychom to prožívali ve skutečně bratrském duchu.
Když jsem v posledních měsících cestoval po provincii, uvědomoval jsem si, že je nám v Německu, Česku a Rakousku svěřeno mnoho lidí. Jsme povoláni k tomu, abychom zde byli pro ty, kteří ještě nikdy nezakusili, co znamená víra a křesťanská naděje, a pro ty, kteří na tuto zkušenost už zapomněli. Pro mě osobně jsou naděje a radost skutečnými zdroji síly. Totéž platí pro víru, která však pro mnoho našich současníků zůstává něčím vzdáleným nebo příliš abstraktním.
Pokud to budeme chtít změnit, pokud budeme chtít být jako misionáři skutečnými posly naděje, víry a radosti, pak jsem přesvědčený, že ve své službě už nemůžeme vycházet pouze ze struktur nebo ze systému. Musíme se znovu naučit víc myslet na lidi, kteří jsou v nouzi, a jednat v jejich prospěch. K těmto lidem jsme jako misionáři chudých, jako obláti a jako církev posláni. Přitom nezáleží na tom, zda jsme staří nebo mladí, zda svou službu konáme už dlouho nebo jsme teprve na začátku, zda bravurně kážeme nebo vykonáváme prosté práce. Rozhodující je, abychom ze svého povolání misionářů oblátů měli radost a byli horliví ve prospěch lidí, ke kterým jsme posláni.
V minulosti jsme se často cítili být tlačeni k tomu, abychom o sobě uvažovali na základě čísel. Často jsme se cítili opravdu pod tlakem. A to není z mého pohledu správné. Musíme se znovu naučit více pohlížet na člověka. Naše starost patří mužům a ženám, mladým lidem a dětem, ke kterým jsme jako pastýři a misionáři posláni. Samozřejmě nesmíme ztratit ze zřetele také své vlastní spolubratry. Člověk je vždy důležitější než směrnice, zákony, čísla nebo struktury.
Pokud ta nebo ona zaběhnutá struktura, na kterou jsme zvyklí, nepřispívá k živé víře, a tedy nevede k životu, musíme mít odvahu ji opustit a společně objevovat nové cesty, které nám Bůh zcela jistě nabídne. První kroky jsme už udělali v uplynulých dvou měsících, když jsme novým týmům svěřili řadu nových pracovních oblastí. Za tím vším stojí myšlenka, že společná práce je lepší než práce jednotlivce. Rádi o sobě mluvíme jako o oblátské rodině. Proto musíme, stejně jako je tomu v rodinách, společně o věcech mluvit, společně plánovat a společně je uskutečňovat. Jistě je někdy také třeba za věci bojovat a diskutovat o nich. To všechno ale s vědomím soudržnosti a dobré vůle.
Řeholní společenství mají ze svých dějin a ze svého způsobu života prorocký charakter. Pokud jako církev a jako církevní společenství přestaneme vnímat potřeby a otázky lidí a přiměřeně na ně reagovat, upadneme do bezvýznamnosti.
Vyzývám nás všechny jako členy jedné velké oblátské rodiny k tomu, abychom spolu mluvili otevřeně, společně hledali a – pokud to bude potřeba – spolu i zápasili. Pro nás jako misijní společenství si přeji, abychom se odvážně postavili otázkám moderního člověka. K tomu by měla vést kromě jiného dvě dále popsaná setkání v říjnu a v únoru.
Jsem přesvědčený, že církvi ani naší provincii v Evropě roku 2019 nesmí jít pouze o uchování stavu našeho vlastnictví a o zabránění tomu nejhoršímu. To je jednoznačně příliš málo. Společně musíme mnohem spíše dát prostor Božímu duchu a v ‚kreativní věrnosti‘ (K 168) se dnes modlit, žít a pracovat. Důležité je, abychom byli živí, se všemi svými omezeními a slabostmi. Ve všech rozhovorech, které jsem v posledních měsících vedl, jsem zakoušel, že jako oblátská rodina se starými a mladými spolubratry, asociovanými a oblátkami máme potenciál vnést do církve našich domovských zemí dynamiku proroctví a naděje.
Můžeme se při tom nechat inspirovat sv. Evženem. Ten se modlil za víru, která nás povede dál, za naději, která nás v průběhu života nese, a za lásku, která nenechává nic vyloučeného.
Přeji nám odvahu ke změně; odvahu k uskutečňování změny v našem všedním dni a k tomu, abychom společně jako oblátská rodina s radostí a důvěrou kráčeli do budoucnosti. S radostí a sebevědomím můžeme misijně působit jen společně. Kéž nás naše Matka, Panna Maria Neposkvrněná, provází svou radou a svou pomocí.

Váš o. Felix Bernard Rehbock, OMI