Jdi zpět

Rozhodně žádný šolíchání!

Když už to vypadalo, že se na Čtyři chody téměř nikdo nepřihlásí, přišel mi email s přihláškou, která zněla: „Tak já bych se teda přijel najíst“. V tom okamžiku jsem si řekl, že ten člověk pochopil, proč sem chce jet… Nejen že na stole byl neustále dostatek dobrot, ale taky se podávala hutná duchovní strava, žádný miminkovský přesnídávky. První ze čtyř víkendů byl věnovaný předkrmu, takže jsme začali brusketami a plynule jsme přešli k filosofickým otázkám víry. Zabývali jsme se láskou jako metodou poznání a pomocí této metodologie lásky jsme se dívali na Boha, který tady chce být pro nás jako Otec i Matka. Nakousli jsme i Ježíše Krista, obrazně i doslova. Téma jeho oběti na kříži jsme zpracovali pomocí zkoumání starozákonních obětních tradic, které mají mimochodem přesah i do světa pohádek, ve kterých je drakovi obětována princezna – to nejlepší a nejvzácnější každého království. Přesvědčení, že Ježíšův příběh není žádná pohádka, ale je doopravdy tím nejlepším a nejvzácnějším v našem životě, protože je zprávou o radosti a osvobození, jsme o tomto víkendu mohli uchopit úplně nově. Aby toho nebylo málo, na vyhlídce nad Manětínem jsme si užívali vanutí Ducha svatého (a taky čerstvého vzduchu), o kterém vyznáváme, že je dárcem života, a když jsme se zadívali na krajinu kolem, tak jsme něco z toho také pochopili. Nechybělo ani symbolické pomazání každého účastníka k poslání, které nám Ježíš i dnes předává: „hlásat radostnou zvěst chudým, obvázat ty, jimž puká srdce…“. A jelikož jsme v sobotu stihli pochopit, že náš život nemůže být stejný, jestli je náš Bůh Trojice, tedy vzájemně se darující vztah, podnikli jsme ještě mezitím teambuilding ve formě hrabání listí na faře, pod farou, nad farou…, abychom utužili vztahy mezi sebou a taky si trochu provětrali hlavu, protože to rozhodně nebylo žádné šolíchání. Na závěr jsme se ještě trochu ponořili do církve, a to včetně společného slavení nedělní eucharistie, ve které jsme znovu a „na živo“ vyznali to, s čím jsme vlastně celý víkend pracovali – víru osobní a víru církve. Petr, omi

Intenzivní, a přitom tak lehce vstřebatelný – přesně takový ten víkend byl. Položili jsme si tak kvalitní základy, na kterých můžeme naši víru dále stavět a rozvíjet, a vytvořili pevné opěry pro to, co už víme, známe a žijeme. Pro mě osobně byl z celého víkendu nejintenzivnější sobotní podvečer na vyhlídce nad Manětínem, kam jsme jeli, abychom si symbolicky ukázali, jak nám Duch svatý rozšiřuje perspektivu a vnáší nám do života Boží nadhled. Nakonec jsme tu ještě přijali pomazání olejem radosti Ducha svatého a poslání do misie našich životů. A to byl pro mě nejsilnější moment, protože jsme tak potvrdili, že naši misii všedních dní bereme opravdu vážně. Že my sami jsme posláním, a to je také důvod, proč žijeme na této zemi, jak píše papež František. Kačka

Pro mě osobně byly Čtyři chody hlubokým zážitkem. Chystám se na biřmování, a proto jsem hledala způsob, jak svoji víru prohloubit a ujistit se v ní. I přestože je v dnešní době pro mě všechno hektické a časově náročné, jsem velmi ráda, že jsem překonala svoji lenost a přihlásila se. Ta témata, o která jsme se opřeli, jsou podle mě pro křesťana v dnešním světě důležitá. Sama si často neuvědomuji, co při mších říkám, mám rozlítané myšlenky a odříkávám to, co umím nazpaměť… což je špatně. Je pro mě velice důležité, že mám místo a lidi, s kterými můžu sdílet společné myšlenky, zážitky a stejnou víru. Moc děkuji za tuto možnost. Terka FaFa