Růst, aby měl Bůh větší prostor.

Únorové setkání zástupců oblátské rodiny (oblátů s věčnými sliby, scholastiků, noviců, asociovaných, sester oblátek) Středoevropské OMI provincie navazovalo v hesenském Hünfeldu na setkání říjnové, kdy jsme zahájili proces hledání společné misijní a komunitní vize do r. 2024. V týdnu od 17. února jsme se pak už soustředili na konkrétní „vtělení“ této vize do života jednotlivých oblátských komunit, děl i skupin asociovaných laiků.
Na první pohled se zdá, že vyhlídky nejsou příliš příznivé: počet misionářů oblátů v Německu, Česku i Rakousku klesá; nová povolání se na naši provincii rozhodně prozatím nevalí; požadavky ze strany místních církví se navyšují, ale síly nestačí; další velké domy v Německu budou muset být co nejdříve restrukturalizovány nebo úplně zavřeny; o finanční situaci raději vůbec nemluvme…
Jenže církev, zdá se, naše misijní charisma potřebuje ještě i dnes. Alespoň nás o tom ujišťuje papež František, který nám tato slova na poslední generální kapitule jasně zdůraznil. A navíc i my sami, zasvěcení obláti i laičtí asociovaní, vnímáme, jak je náš důraz na komunitní svědectví a blízkost lidem, zvláště těm nejopuštěnějším, právě dnes, kdy se vztahy bortí a člověk je často čím dál osamocenější, potřebný.
Misijní horlivost nám nechybí! Proto i naše týdenní provinční setkání bylo radostnou a nadějeplnou příležitostí k modlitbě, diskusím a rozlišování toho, jak můžeme spolu dál růst. Slova našeho provinciála o. Felixe: „Musíme myslet ve velkém, aby Bůh měl prostor ke konání,“ shrnují asi nejlépe to, oč jde. Na naši situaci se můžeme dívat dvojím způsobem: skrze naše logická paradigmata, a v tom případě nám asi nezbývá nic jiného, než dál zavírat komunity a spokojit se s tím, co už máme a co ještě můžeme dělat, nebo pohledem evangelijním, prorockým, Božím, který v odumírajícím zrnku pšenice už tuší zlatavé lány obilí. A právě k tomu jsme se rozhodli. Proto nebudeme jen domy zavírat, ale především zakládat. Duch vane, a tak nám v průběhu dvou let pošle alespoň šest sedm nových spolubratří z různých koutů oblátského světa. Bude to výzva! Ale těšíme se na ni. Jen je třeba se zase trochu „přiobrátit“: pokud se nevzdáme svých mentálních struktur založených jen na logice a nutnosti, tak obvykle Boží řešení zahlédnout nemůžeme. Do postní doby výzva jako hrom. Ale naděje nechybí. Vždyť jsme naše únorové setkání zakončili slavením věčných slibů našeho scholastika Andrého a jáhenského svěcení spolubratra Patricka! Vlastimil, OMI