Světový den chudých v Plzni

Byť s týdenním zpožděním, ale o to požehnaněji, se podařilo oslavit Světový den chudých 2022 s těmi nejchudšími v neděli 20. listopadu v kulturním domě Jas v Plzni na Slovanech. Organizátoři i účastníci měli radost z přítomnosti plzeňského biskupa Tomáše Holuba a papežského nuncia v České republice Jude Thaddeuse Okolo, který celebroval mši svatou.

Asi nebylo bez rizika zvát nuncia mezi bezdomovce a místo do katedrály do kulturního domu.
Na začátku to vlastně byl jen takový sen. Ale tak jako za Světový den chudých, tak i za toto naše snění může papež František, který nás k tomu, abychom snili, zve. A my navíc máme mezi sebou naši často snící matku zakladatelku Lucii, která dokáže do takových Božích dobrodružství člověka roztomile a nenápadně namočit. Ona byla u prvních mší a polévek pro bezdomovce. Ona měla odvahu objednat autobus na naši první pouť. Lucie věřila, že dostaneme prostor, kde se budeme moci s našimi přáteli bez domova pravidelně setkávat nad Biblí, a vždycky jen čekala, až na to kývnu a požehnám (někdy jsme tedy dost diskutovali). A tak jsem se pomalu stal také takovým snílkem a bláznem a se mnou několik dalších lidí. Určitě nejsme u posledního snu i díky tomu, že nám fandí a podporuje nás plzeňský biskup Tomáš. Je to pro nás potvrzení, že jsme na požehnané cestě. Samozřejmě to s námi nemá nikdo lehké, natož biskup Tomáš. Jsme totiž víc umělci než nějací stratégové a důslední plánovači. Ale nakonec to vždycky dopadne dobře.

Co se vám na oslavě podařilo?
Asi se opravdu podařilo všechno. A jak to bývá, tak je zatím vždycky nějaká konkrétní originální osoba a Boží dobrota. To zažíváme neustále. Naposledy se k nám přidala Jarka z Archy původem z Plzně. Vyzdobila sál, zapojila svého tátu a známé z Plzně a díky ní františkánská farnost z Lochotína pekla o sto šest. Hlavní jídlo (guláš s knedlíkem) vařil Olda z Nejdku s Libuškou. Řízky připravila Miluška z Dolní Bělé, uzené dorazilo až z Moravy od konvertity podnikatele Jirky. Dárkové balíčky jsme dostali od rokycanské Charity. Poslední radost je od Jitky Stoklasové z Nečtin, sochařky se srdcem matky a původně zdravotní sestry. Bude také autorkou plánovaného pomníčku pro lidi, kteří zemřeli na ulici. A abych nezapomněl, kromě Oldovy kapely, která hrála k tanci, přišel i kouzelník Artin, kterého zajistil náš lékař Pavel ze Starého Plzence.

Jak událost prožívali pozvaní lidé bez domova?
Popravdě řečeno jsem měl plnou hlavu organizace a neměl tentokrát příliš času s nimi nějak víc rozmlouvat. Tento úkol připadl dalším členům z týmu. Dana, která byla na takové akci poprvé a přijela se mnou z Charity z Tábora, byla okouzlena slušností přítomných, když jim vydávala jídlo, vařila kávu a když viděla celkovou atmosféru. Myslím, že byli mile překvapeni i naši chariťáci, kteří často při své práci musí se svými klienty dost bojovat. Co jsem vnímal jako takový zřetelný projev velkého zázraku, kterým pro nás tato oslava byla, bylo to, jak se všichni soustředěně zúčastnili mše svaté, které předcházela malá příprava. Vypadalo to, že jsou zapojeni snad všichni. Bylo pro nás ohromnou odměnou a radostí, když pan nuncius v improvizované sakristii řekl, že to byla jedna z nejkrásnějších mší, jakou kdy sloužil.  A i v odpolední části oslavy bylo vidět, že jsou naši přátelé spokojeni podle toho, jak se zapojovali do tance. Samozřejmě je jasné, že mezi řádky byl cítit i smutek. Otázka, co bude, až budeme muset po oslavě odejít, jako by se s přibývajícím časem drala přítomným na mysl. Ale už se ptali, kdy se uvidíme příště. I přes ten závěrečný lehký splín to určitě stálo za to. Martin OMI