Workship zapsaný v srdci a nějaké to "kurňa"

Sedmý ročník Workshipu provázely zpočátku velké ztráty. Hodně lidi nakonec nepřijelo, tak nás letos bylo necelých padesát. Zato dorazilo spoustu úplně nových tváří z celé republiky a taky pět účastníků z Německa. Zastoupena byla Plzeň, Praha, Brno, Ostrava, Olešnice nebo Strážnice a další. Workship ale netvoří jen účastníci. I tento rok jsme byli zaplaveni buchtami, perníky, koláči, cuketami, paprikami a rajčaty od dobrých lidí, kteří na nás mysleli a nenápadně nám každý den něco nechali na schodech fary. Kromě toho, že jsme se všechno snažili poctivě sníst, se také pracovalo. Někdy ve dvou, někdy v pěti jsme pomáhali tam, kde nás potřebovali a s některými jsme se pak ještě večer sešli na kulturním programu. Workship byl zase intenzivní, i když třeba pro každého jinak. Co ale každý rok zůstává stejné, je to, že se vám zapíše do srdce. A nám se zase zapsal. Štěpánka

Když se někdo zeptá, co je to Workship…Jsou to momenty, lidé, emoce. Když tam jste, víte, že tam máte být. Možná ne hned, ale někde uvnitř věříte, že všechna ta únava, nejistota a strach se jednou promění v radost. Letos jsem si uvědomovala přítomnost těchto pocitů víc než roky před tím. Díky týmu, účastníkům, lidem, u nichž jsme pomáhali a momentům jako hraní pohádky pro děti, YMCA nebo žití J15,13 v daný okamžik na daném místě jsem měla možnost prožít Workship tak jako nikdy dřív. Tak, že nejen to hezké, ale i to náročné bylo najednou obrovským požehnáním a darem od Boha. V takových chvílích mi nezbývá než říct jen jednu větu: Je neuvěřitelný, jak to má s náma Bůh do puntíku promyšlený. Barča

Přiznávám, že když jsem několik měsíců před Workshipem zjistila, že nás v přípravném týmu bude letos maličko oproti minulým ročníkům, bylo mi z toho smutno. Ani ne proto, že bych si myslela, že to v malém počtu nezvládneme připravit, ale spíš že mi tam ti dotyční budou lidsky chybět a že to tím nebude tak silná zkušenost. Ale Bůh si to zase použil podle svého. Ne, že by mi tam ty lidi nechyběli. Ale tím, jak nás nebylo moc, jsme všechno během Workshipu žili tak nějak víc spolu a taky víc intenzivněji. A v tom byla neuvěřitelná síla. Naučila jsem se být více vděčná za ty, které mám v danou chvíli kolem sebe, a celkově si víc vážit přítomného okamžiku. A to i když vše nevychází úplně podle našich plánů a představ. Naštěstí to, co dělá Workship Workshipem, není obrovský počet lidí, kteří do Manětína dojedou. Není to ani množství nasekaného dříví, umytých oken nebo přeskládaných hromad uhlí (i když jich za ten týden bylo opravdu hodně!). A není to ani perfektně naplánovaný a dobře vycházející kulturní program, protože to by letos Workship vlastně asi ani nebyl. Ale je to vděčnost a dojetí v očích místních, jsou to objetí, úsměvy a rozhovory. Je to tancování při umývání nádobí a zpívání u loupání brambor. Je to vracení se do dětských let skrze skákání do kaluží a trénování a hraní Karkulky. Je to žití Božího slova v maličkostech. Maličkostech, které vedou k větší blízkosti. Je to sdílení – nejen radosti z nanuku, ale i únavy a všeho právě prožitého. Jsou to tyto jedinečně obyčejné okamžiky, které dělají Workship výjimečným. Troufám si říct, že Workship tedy není jenom ten jeden srpnový týden, ale je to určité životní nastavení. Ne životní, ale přímo srdeční. Kačka

Boží plány! Tak přesně tohle jsem vyslovila při závěrečné reflexi na letošním Workshipu. Proběhl posedmé a já osobně jsem se ho zúčastnila počtvrté. A byl úplně jiný než ty předchozí. Letos jsem poprvé opravdu silně zakusila to, že Workship není veden organizačním týmem, ale Někým mnohem větším. Někým, kdo si hravě poradí se špatným počasím na dětském odpoledni, s velkým počtem odhlášených dobrovolníků, s nedostatkem odpočinku nebo chybějící posilou do týmu. Momenty, se kterými si my nevíme rady, ale nakonec z nich vzejde něco krásného. Kája

V nejvzdálenější cizině, dojeli jsme z dálavy, tej milované Moravy. Cizí řeč a jiný kraj, přežít mi můj Bože daj. Aj když čujú, nerozumňá, co tu budu dělat, kurňa?! Šprechtit umím nad rámec, ale náký redvanec? Slivovicu neznajú, ale piva nalejú. Tož došel jsem na prácu, chcu zažít aj legracu, a tak hnedka první den, navštívil jsem paní M. Ale dobré jídlo majú, ve volnu sa zabíjajů; nemůžu si stěžovat. Vždyť chceme se milovat! O zábavu postaráno, máme Let's dance každé ráno, trocha práce, samé jídlo a ve sprše: "Nemáš mýdlo?" Když se nudím, 'rožni', říkám. Oni na to: "Slinu chytám! Ty jdeš grilovat, viď?" A já: "Promiň, rozsviť...". Ale víc rozsekat mě umí: "Hej ten Němec nerozumí!" A tak domů jedu s radostí, obdržel jsem milosti, a kdyby někdo nevěděl, o Workshipu jsem vyprávěl. František