Jdi zpět

Ze života scholastiků: misie v Mendicino

Od 7. října se v kalábrijské obci Mendicino (nedaleko města Cosenza) konala jedna z typických oblátských misií „po italsku“. A naši spolubratři scholastici byli při tom! Absolvování lidových nebo mládežnických misií je nedílnou součástí naší formace. Spolubratři se během první formace obvykle hned několikrát účastní intenzivního týdne, během něhož se celý tým misionářů (obláti, zasvěcené osoby, mladí z našich skupin, jiní laici, řeholníci…) opravdu vydává do posledních sil. Program je nabitý: začíná se zpravidla hned ráno modlitbou na autobusových zastávkách, kde lidé čekají na odvoz do práce nebo škol, pak se s připraveným programem navštěvují školy, chodí se po nemocných…, odpoledne se zvoní od bytu k bytu a lidé se zvou na večerní setkání nad Písmem, pozdě večer se chodí po ulicích, náměstích, barech a prostě se setkává… Za tu radost a vlastní obohacení ale i ta námaha a zameškaný týden ve škole stojí! Vždyť misionářská řeholní formace přece není jen o znalostech.

A takto viděl týden v Kalábrii náš spolubratr Pavel Pec, OMI:

1. den - rodina
Přijel jsem do města, kde jsem nikdy nebyl a nikoho neznám. Dneska už ale mám klíče od krásného domů, který mám na týden k dispozici spolu s jedním klukem z týmu. Rodina, která nás hostí, musela odjet. Dcera od této rodiny mi dala k dispozici její pokoj, kde vyrůstala. Je teď vdaná a bydlí s manželem jinde. Vždycky žasnu nad touto důvěrou. Bylo by zbytečné věřit v jednoho Boha, který nedává své syny a dcery dohromady. Chyběla by konkrétnost.

2. den - mezigenerační setkání
Dnes jsme vyrazili s několika mladými do domova pro seniory, kteří nemají často příbuzné, a tak sotva nám několik z nich podalo jen ruku, začali brečet. Několikaminutový stisk, pár slov… Nakonec Ota trochu všechny rozradostnil zpěvem a hrou na kytaru. Zpívaly se zde v Kalábrii i některé české písně a líbily se. Tak si vzpomeňte občas na ty, kteří jsou mimo zájem všech.

3. den - vděčnost
Mluvil jsem v rádiu, a neměl jsem strach. Kdybych něco zvoral, tak mě tu stejně nikdo nezná, takže proč se bát? Nejsem tu sám, jsem tu s docela velikým týmem mladých lidí i zkušených manželů. Vidět jejich dary, mě občas přivádí k závisti, smutku… kolik toho neumím… Ale jestli to mají být moji bratři, tak se musím z jejich obdarování radovat. Takže půjdu spát s vděčností, kolik skvělých a talentovaných lidí okolo sebe mám.

4. den - modlitba
Nikdy asi nedokážu pochopit, co to modlitba je. Dneska jsem až do této chvíle neměl čas se zastavit a pomodlit se. Dal jsem však k dispozici veškerý svůj čas a mám pocit, že tak celý den byla jedna krásná modlitba.

5. den - vytrvalost
Vytrvat v momentech, kdy je snadné odejít, skončit, schovat se... Dostal jsem za úkol připravit nějaký plakát a věděl jsem, že má kreativita v tomto směru je nulová. Snažil jsem se přesto, abych si moc nestěžoval. Za chvilku se objevily tři holky, co přišly ze školy dřív, a z mého úkolu se stalo mistrovské dílo. Tohle je jen malý příklad.

6. den - doprovázení
Život je cesta a bez doprovodu někoho, kdo už z ní nějaký kousek ušel, hodně náročná. Jsou lidé (a nejsou to jen kněží), kteří mají dar lidi duchovně doprovázet. Dneska jsem slyšel jedno krásné sdílení. Vztah, co skončil bolestí. Troufnu si říct, že kdyby to oba s někým probírali dříve, možná by ten vztah ani nezačal.

7. den - konec a začátek
Dneska ráno zemřel spolubratr Josef, omi. Byl to svatý člověk. Posledních několik let trpěl rakovinou, a nikdy jsem od něho neslyšel, že by si stěžoval. Umřel v 51 letech. Měl jsem to štěstí žít s ním dva roky. Takže dneska začal nový život. Misie v Mendicinu skončila, charisma sv. Evžena bylo přítomné, protože jsme týden tvořili s cizími lidmi jednu rodinu. Pokud jsme předali Krista, tak tyto vztahy, tato rodina nekončí. Díky všem za modlitby. Já byl hodně, hodně moc obdarován. Pavel, OMI