Žít společně evangelium

Žít společně evangelium, tohle byla věta, která stála na začátku vzniku naší komunity a tvoří úplný základ toho, co žijeme a v čem se snažíme růst.
„Žít“ naplno, radostně, smysluplně a autenticky, po tom jsme zvlášť v minulém roce nějak víc zatoužili, protože se nám to v našich soukromých životech zrovna moc nedařilo. Něco jsme si vyzkoušeli, hodně jsme toho zažili, udělali jsme různá rozhodnutí a změny. Ale pořád to nějak nebylo ono, chtěli jsme víc…
„Spolu“, to bylo něco, co nás lákalo už hodně dlouho. Všichni jsme nějak už v minulosti pocítili sílu společenství, to, že jenom společenství umí vytvořit hodnoty, které si sami se sebou doma z prstu nevycucáme, že víra žitá ve společenství se najednou stává vztahem a živým organismem a nejde už ji jen tak šolichat. Tohle jsme zažívali v OMIgangu , v naší skupince asociovaných, při Workshipu a dalších našich aktivitách, takže spíš tak nějak nárazově. Ale my chtěli víc…
Nakonec tomu všemu ještě chybělo „evangelium“, bez kterého se člověk prostě nehne z místa. To bylo naším hlavním motorem k tomu, abychom konečně podnikli konkrétní kroky - dost nejisté, ustrašené, bláznivé a taky možná nepochopitelné – a doopravdicky začali „spolu žít evangelium“. Protože „Kristova láska nás nutí“ (2Kor 5,14) občas udělat něco, čemu ani my sami moc nerozumíme a jde proti všem zaběhnutým pravidlům a očekáváním, ale pak to najednou začne dávat smysl. Oficiálně jsme se narodili 21. prosince, kdy jsme ve společenství oblátů, mladých asociovaných a přátel složili slib, že budeme žít naplno komunitní život, učit se umírat pro druhého, učit se žít evangelium i v těch nejmenších detailech každodenního života a komunitně hledat Boží vůli.
A tak jsme tři společně s oblátem Pupíčkem, který bilokuje mezi Plasy a Plzní. Bydlíme v plzeňském bytečku v paneláku, chodíme do práce a snažíme se Krista nacházet v těch nejmenších detailech našeho života a dělat mu v našem komunitním společenství útulný domov. Žijeme charisma sv. Evžena a s misionáři obláty tvoříme jednu rodinu, laicko-řeholní. Je nám blízká trojiční spiritualita, protože Bůh jako společenství je něco, co nás od začátku inspiruje a dává logiku našemu společnému životu. Pravidelně se spolu modlíme, každé ráno a večer, modlíme se taky zvlášť za Plzeň a lidi v ní (říkáme tomu „balkonová modlitba“, protože se z něho díváme na celé město), myslíme taky na úmysly všech, kteří nás požádají o modlitbu. Klíčový je pro nás čas, kdy se spolu sdílíme. Je to moment, kdy můžeme líp pochopit, co prožíváme my sami a hlavně ten druhý vedle nás. Nově jsme taky do našeho programu zařadili každodenní meditaci v tichu (kontemplaci), protože se potřebujeme trénovat v pozornosti na Boží slovo a učit se mu častěji předávat kormidlo. Každý měsíc nás motivuje jedno zvolené heslo, ctnost, o které mluví sv. Evžen v předmluvě oblátských konstitucí (stávat se pokorným, stávat se tichým, milovat chudobu…).
Zatím hledáme, co by mohlo být naší pravidelnou službou, zvlášť v oblasti práce s chudými, ale už máme za sebou aspoň první družbu se sousedy, pro které jsme u nás před panelákem na Štědrý den uspořádali výdejnu Betlémského světla a svařáku, vedeme spolčo pro mladé a pomáháme s dalšími aktivitami, co je zrovna potřeba. Kromě toho si moc užíváme, když se sejdeme na jídlo, společně si uvaříme, nebo když spolu třeba jen tak sedíme, klábosíme a díváme se na televizi.
Podporuje nás hodně lidí, ze všech stran, je to krásné cítit, někdy opravdu zcela konkrétním a hmatatelným způsobem. Tohle je církev, do které jsme se zamilovali. Kromě toho nad námi bdí i náš otec provinciál Felix a taky náš otec biskup Tomáš a s takovými táty v zádech se nemáme čeho bát.

„Proč ne? To byla moje reakce na otázku, kterou jsem dostal, když se komunita „dávala do hromady“. Myšlenka něčeho takového se mi líbila už od samého začátku (kdysi dávno). Takže když přišla nabídka jít do toho, řekl jsem si: „Byl bych blázen, kdybych nešel“. A řeknu vám, je to mazec, úžasné dobrodružství. Měli jsme nějaké představy, ale realita je úplně jiná. Nicméně se neznepokojuji, protože vím, že Bůh to má ve svých rukou a má pro nás mnohem víc, než si můžeme představit. Už teď je toho spousta, a to jsme na začátku. I přes všechny starosti, překážky, únavu, neduhy… je Bůh s námi a proměňuje to všechno v to nejlepší. A život v komunitě? Je tak prostý a normální, a zároveň tak bohatý a neuvěřitelný. Chodím do práce, jím, spím, cvičím, dívám se na televizi jako většina lidí, ale v komunitě je to o 100 % intenzivnější. Večeře o samotě je nuda, ale v komunitě je to zábava a radost. Dívání se na televizi o samotě? Pěkná nuda. Dívání se na televizi v komunitě? Zábava a radost. Žít ve společenství mě naplňuje radostí a je to asi logické, protože Bůh je společenství.“ Jura

„Nebyla splněná ani jedna podmínka, které jsem si už dřív stanovila, tedy že až když se splní to a to a to, do nové komunity vstoupím… no a stejně jsem v ní. Ani moc nevím, jak se to stalo, ale souhra menších i větších rozhodnutí, a to zdaleka nejen mých, kombinace různých úspěchů i neúspěchů mě dovedla až do tohodle bodu. A zatím to teda stojí za to. Život v naší komunitě vypadá úplně jinak, než jsem si představovala, ale nelituju ani jednoho dne v ní. Prostě, když se člověk rozhodne pro Krista, nemůže udělat krok vedle, i když si tím, co dělá, není zrovna třeba vůbec jistý. A to, že mé představy jsou oproti těm Božím dost omezené, vím už dlouho… Ale stejně jsem zase překvapená, jak moc!“ Zuzka

„Moje původní role v komunitě měla být role doprovázejícího, pomoci se sžíváním se podle evangelia, asistovat v hledání Boží vůle a být pojítkem mezi obláty a komunitou. Nakonec se stalo mnohem víc, protože jsem teď shodou různých okolností jejím členem, i když ne plnohodnotným. Mou mateřskou komunitou zůstávají Plasy. Mí spolubratři mají naštěstí odvážného bratrského a apoštolského ducha, takže se zatím nebojí, že bych se někde ztratil. Komunitu nelze žít napůl, takže se snažím o 100 procent v Plasích a 100 procent v Plzni. Že to připomíná reklamu na 120 procent obsahu masa ve 100 gramovém balení šunky? V lidské matematice to nefunguje, ale v té Boží to fungovat může. V Plasích se o to musím o to víc snažit při tempu, které máme, ale v Plzni to jde tak nějak samo, protože v bytě, ve kterém bydlíme, na sebe narážíme, i kdybychom nechtěli. Doslova není před druhým kam utéct a kde se zavřít. Klíče na dveřích pokojů nemáme, a jelikož nám kvůli problémům s elektřinou všude vedou prodlužovací kabely, tak ty dveře ani zavřít nejdou. Když chceme zapnout myčku, musíme přepojit kabel z mikrovlnky a naopak, což je operace, která zahrnuje provlékání kabelů a různé otevírání skříněk. Je to prostě krásné provizorium! K tomu ten všudypřítomný ruch z života v paneláku. Jsme doslova uprostřed lidí a taky už se s nimi seznamujeme. Když se spoustu lidí snaží od sebe utéct nebo se před sebou ukrýt, aby měli svůj „svatý pokoj“, snažíme se být prorockým znamením „(ne)svatého pokoje“. Zatím se mi rozhodně utíkat nechce, protože mám naději, že s námi Hospodin fakt něco zamýšlí. Alespoň to tak vypadá. Nic totiž není tak, jak to existovalo v původních plánech a představách.“ Petr omi