Zuzka: "Je to jasný - žít a žít pro druhé!"

Od té doby, co jsem začala po studiích pracovat, jsem si myslela, že už se mi nikdy nepodaří vyjet na nějakou delší zahraniční cestu… pro větší zážitek než na týdenní dovolenou k moři. Tahle touha se u mě ale stejně občas objevila. A tak, když jsem dostala v práci možnost delší absence v kanceláři, moc dlouho jsem se nerozmýšlela, rozhodla jsem se pro Itálii.
Chtěla jsem si splnit jeden ze svých snů a naučit se aspoň trošku italsky, abych mohla v případě nouze napsat papežovi, abych rozuměla mým oblíbeným italským písničkám a abych věděla, co o nás obláti říkají, když schválně mluví v italštině, abychom jim nerozuměli. Taky jsem si chtěla osobně zkontrolovat, jak se mají naši kluci Pája, Ota, Christian, Michi, Patrick a další v oblátském scholastikátu.
Díky nim taky bydlím kousíček od nich, ve Vermicinu, v komunitě františkánských sester. Ale jako bych byla u oblátů. I jejich srdce totiž bije pro chudé. A tak i mě, chudou minimálně co se týče italského jazyka, přijaly hned za vlastní.
Každou středu večer tu jezdím se sestrou Jenny na jedno italské nádraží, kde připravujeme a rozdáváme jídlo uprchlíkům a lidem bez domova. Vždycky se jich sejde asi kolem sto padesáti. Tohle je tu pro mě vždycky nejsilnější zážitek každého týdne. Krásný a těžký zároveň. Pokaždé je to cesta za Ježíšem, autentickým živým Ježíšem v každým z těch opuštěných. Jsou to lidi stejní jako my. Mám před očima dvě krásné blondýnky, pána na vozíčku s nemilejšíma očima, které jsem kdy viděla, mladé kluky, babičky… kteří s vděčností přijímají všechno, co jim dáme. Tu noc, co se s Jenny vracíme domů, nikdy nespíme. Nejde to.
Některé sestry z jiných komunit přijaly několik uprchlíků dokonce do svého domu a žijí společně s nimi. Nebo s prostitutkami, které se rozhodly začít nový život. Pracují hodně s bezdomovci a taky s opuštěnými dětmi.
Přes všechny aktivity mají sestry čas i na sebe navzájem, na život v komunitě, na mě i na Lucii, mladou Italku, která se rozhodla zkusit si život u sester na jeden rok. Trávíme spolu hodně času, hodně povídáme, hodně jíme. Prostě, jako u oblátů. Ale i tady musí být člověk stále ve střehu. Zvlášť intenzivně jsem to pocítila třeba na Halloweena, kdy jsem našla v pantofli obrovského plastového pavouka nebo když jsem se večer nemohla dostat do pyžama, protože mělo zašité rukávy a nohavice. Ale při pohledu na šťastné a uchechtané sestry, které mě zpoza dveří pozorovaly, jsem jim hned odpustila a mám je od té doby snad ještě radši.
Trvalo mi, než jsem si zvykla na italský poklidně táhlý čas, protože tady se rozhodně na nic nespěchá. Všechno trvá pěkně dlouho. Teď už třeba vím, že večer si nemůžu nic plánovat, protože je… večeře. A samotná večeře zabere několik hodin... Ale v tom všem nějak cítím, že je víc života než v mém českém uspěchaném hektickém výkonném programu doma. Žití přítomného okamžiku, intenzivně a do detailů, na to jsou tu profíci. A mně se to moc líbí. Priority jsou jasné: žít a žít pro druhé.
A tak mám dojem, že se tu zatím učím všechno možné, jen ne italštinu. Ale už umím říct, že mám hlad a že chci spát, tak snad do návratu domů přežiju.
…jo a naši kluci nám fakt vyrostli (a nemyslím tím výškově)! Ciao! Zuzka, oblátská asociovaná