Jdi zpět

Druhý kongres oblátských asociovaných

V roce 1998 se ve francouzském Aix en Provence konal historicky první kongres oblátských laiků. Za téměř jedno čtvrtstoletí se toho hodně událo a změnilo, a tak nastal čas se znovu více propojit a sdílet to všechno nejen na lokální úrovni, ale i regionální a dokonce i celokongregační.
Ve dnech 27.-29. května letošního roku se tedy konal druhý celosvětový kongres oblátských laiků a asociovaných. Každý region měl své místo pro setkání. Pro Evropu to byl Kokotek, polské oblátské centrum mládeže nedaleko Katovic. Sešli se tu zástupci z Irska, Anglie, Španělska, Francie, Belgie, Německa, Itálie, Česka, Polska, Běloruska a Rumunska. Se zbytkem oblátského světa jsme se každý den spojovali během tříhodinového společného programu přenášeného přes ZOOM. Zatímco my Evropani jsme začínali odpočatí po odpoledním klidu, účastníci z Ameriky právě dopíjeli ranní kávu a asijští laici měli postaráno o celovečerní program.
Hlavní náplní celého kongresu byly nejrůznější formy sdílení a slavení. Sdílení našich životů, zkušeností, projektů a misijních snů. A slavení toho, že jsme jedna rodina, že charisma sv. Evžena je stále živé, inspirující a oslovující.

Pro mě osobně byly tyto tři dny opravdu krásné a intenzivní, protože v nich bylo zkoncentrované přesně to, k čemu nás obláti formují, to, co je pro celou oblátskou rodinu tak důležité, to, co je základem charismatu sv. Evžena. Blízkost. Hned první večer při přivítání nám polský provinciál řekl, že si máme užít ducha společenství. Myslím, že jsme ho maximálně poslechli. Blízkost byla znát opravdu na každém rohu, v každém rozhovoru, při každém společném jídle, modlitbě, zpívání, tanci, v naší rozdílnosti a mezinárodnosti. Blízkost obyčejně lidská a rodinná, a přitom tak radikální. Blízkost, skrze kterou jsme silně zakoušeli Boží přítomnost. Blízkost během skupinkových i osobních sdílení, ve kterých jsme si navzájem darovali kus sebe. Blízkost s ostatními členy naší oblátské rodiny po celém světě, a to nejen během společného programu přenášeného přes zoom, ale pak možná i silněji během slavení eucharistie. Blízkost k chudým a opuštěným, ke kterým jsme volaní, skrze sdílené zkušenosti. A v neposlední řadě blízkost s těmi, kteří s námi jet nemohli, ale prožívali to na dálku s námi.
Domů jsem odjížděla s hlubokým pocitem sounáležitosti, s radostí ze všech těch jednotlivých mikrosetkání během celého setkání, z toho, že tady začalo něco nového, že nám zase o něco víc hoří srdce pro misie, že se naše cesty zase o něco víc propletly. A hlavně s pocitem velkého povzbuzení do všeho, co u nás s asociovanými a obláty žijeme a tvoříme, a ujištění, že v tom nejsme sami a že to stojí za to, i přes všechny těžkosti a překážky, které nás občas potkávají. Kačka

Mezinárodnost, spojení v charismatu sv. Evžena. Lidé, které jsem nikdy v životě nepotkala, ale hned od začátku máme pocit, jako kdybychom se znali od narození. Ta zkušenost předávání radosti, vděčnosti a pospolitosti jedné oblátské rodiny skrz úsměvy, tanec, zpěv, obejmutí. Sdílení, které překonává jazykové a kulturní odlišnosti. Hluboké sdílení ale také na úrovni naší české skupinky, kde je pro nás tak přirozené otevřeně mluvit o tom, co máme na srdci.
I když se snažím pečlivě volit každé slovo tak, aby vystihlo, co jsme v uplynulých dnech prožili, je nemožné tuto zkušenost předat větami. I přesto, že se jednalo o konferenci, nebylo to setkání o pouhých slovech, ale o živých vztazích, o tom, že i když nás dělí veliká geografická vzdálenost, tak asociovaní a obláti jdou jednou společnou cestou víc než kdy dřív. Že se můžeme navzájem obohacovat a doplňovat.
Ještě potřebuji čas na hlubší zpracování a na to, aby se střípky jednotlivých rozhovorů, sdílení a momentů poskládaly do jednoho velkého obrazu. Ale už teď je mi jasné, že je tahle zkušenost dalším důležitým krokem jak v mém osobním životě, tak v životě nás asociovaných a celé oblátské světové rodiny. Sali

Když jsme hned první večer po příjezdu začali tančit všechny možné bláznivé tanečky, věděla jsem, že jsem doma. Tohle je oblátský styl seznamování se, slavit a být si blízko. Charisma sv. Evžena se mě při kongresu dotýkalo až do morku kostí. Vidět asociované laiky z celého světa, jak se snaží ve svých rodinách, pracích a každodenních činnostech úplně o to samé, o co se snažíme my v našich podmínkách, vytvořilo obraz jedné veliké rodiny. Víme, že patříme k sobě, a tento odkaz sv. Evžena je pro mě něco hrozně dojemného, protože mě to úplně přesahuje. I když na kongresu padalo spoustu inspirativních myšlenek, nemyslím, že by se náš život jako asociovaných díky tomu výrazně změnil. Ale co mě rozhodně proměnilo a nově nasměrovalo jsou jednotlivé rozhovory a sdílení ve skupinkách s lidmi z celé Evropy, protože prostě blízkost, vztahy na život a na smrt, láska k církvi, chudí a opuštění, misionaření, Jan 15,13... Zuzka