Jdi zpět

Ulítlý Úlet pošesté!

Teprve před pár dny skončil už šestý ročník tzv. Úletu, ulítlého „tábora“ pro náctileté. Proč je Úlet vždycky tak ulítlý? Protože se v něm nikdo nešetří. Úlet jde na dřeň jak účastníkům, tak těm z nás, kdo se je snaží celý týden doprovázet a být v jejich blízkosti. Prostředky jsou různé – sdílení, sport, adrenalin, povídání, posedávání u ohně apod. Pro mě to byl už třetí ročník a stejně jako v minulých letech jsem hrozně vděčný, že něco takového existuje. Baví mě dívat se na ty lidi, kteří jsou fakt živí, protože si pokládají otázky, přemýšlejí nad svým životem a nad životem druhých. I tentokrát byl pro mě Úlet místem svědectví a výzvou ke svědectví především pro mě samotného. Už od začátku mi bylo jasné, že to bude krásné, intenzivní a taky náročné a že budu muset jít za hranu vlastní únavy a vlastního pohodlí, a přesně to jsem se taky snažil dělat. Zažil jsem hodně intenzivní chvíle, např. při přímluvné modlitbě během večera chval nebo při krásných svátostech smíření. V týmu jsme se ale shodli, že nás přes mnoho krásných chvilek nejvíc bavil týden jako takový, protože jsme mohli pozorovat ty naše ulítlé puberťáky, jak přes tyhle poslední roky rostou a jsou lidsky čím dál krásnější. Petr, omi

Na Úlet jsem jela letos poprvé. Hlavně ze zvědavosti, vlastně bez očekávání a s notnou dávkou nervozity. Až když začali přijíždět účastníci jsem se nějakou záhadou trochu uklidnila a měla jsem konečně pocit, že je všechno, jak má být. Hodně rychle jsem se nakazila jejich rozjařeností z každého dne. Dokonce mě nakonec přemluvili i k volejbalu, který jsem nikdy neměla ráda. Úlet byl pro mě o překonávání výzev, vycházení ze sebe a taky velkým dobrodružstvím v tom, že jsem mohla být u toho, jak se kolem mě jednotliví lidé postupně začínají projevovat a otevírat. Nebylo to ale jen o účastnících, ale taky o průvodcích, ve kterých jsem měla oporu a od kterých jsem se učila všímavosti a starostlivosti. Když to shrnu, prostě jsem se domů vrátila zase bohatší. Díky! Štěpánka