Sv. Evžen de Mazenod
Misionář vášnivě zamilovaný do Krista a do Církve
(slavnost 21. května)
Zakladatel misionářů oblátů Evžen de Mazenod se narodil v r. 1782 v Aix-en-Provence. Prožil pohnuté dětství a mládí. Poté, co zakusil pronásledování během Francouzské revoluce a vyhnanství v Itálii, se pokouší získat nazpět zkonfiskovaný majetek a svou prestiž. Ale velkopáteční setkání s ukřižovaným Kristem, ve kterém poznává svého Spasitele, a naléhavé potřeby zdevastované Církve uvržené ve zmatek Francouzskou revolucí přinášejí odpověď na jeho existenciální otázky, a dávají tak jeho životu nový směr.
Evžen se stává knězem a v rodném Provensálsku začíná pracovat s mládeží, nevzdělanými venkovany, vězni, chudými… V roce 1816 se cítí povolán k tomu, aby kolem sebe shromáždil několik kněží, kteří by společně vedli bratrský život a věnovali se hlásání lidových misií, aby se tak v chudých a opuštěných lidech mohla znovu probudit křesťanská víra. Tak byly položeny základy Kongregace misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné (OMI), schválené papežem Lvem XII. v roce 1826.
Když se v roce 1837 stal Evžen marseillským biskupem, pracoval neúnavně na rozvoji místní církve, ale na výzvy biskupů z dalekých zemí také ochotně posílal své obláty až do těch nejzazších koutů světa. V roce 1975 ho při blahořečení nazval papež Pavel VI. misionářem vášnivě zamilovaným do Krista a Církve. V roce 1995 ho pak Jan Pavel II. prohlásil za svatého.
Krátký životopis v datech
1782 1. srpna se Evžen de Mazenod narodil v Aix-en-Provence
1791 počátek exilu v Itálii
1802 návrat do Francie
1807 velkopáteční zkušenost s Kristem
1808 vstup do kněžského semináře v Paříži
1811 kněžské svěcení
1812 pastorace opuštěných v Aix-en-Provence
1816 založení „Misionářů Provence“, budoucích oblátů
1818 první řeholní sliby
1826 schválení Kongregace a jejích Konstitucí a pravidel papežem
1837 jmenování biskupem Marseille
1841 odjezd prvních misionářů oblátů do Kanady
1861 21. května Evžen de Mazenod umírá
1975 blahořečení papežem Pavlem VI.
1995 svatořečení papežem Janem Pavlem II.
Jak by jen bylo možné oddělit naši lásku ke Kristu od té, kterou máme mít k jeho Církvi? Tyto dvě lásky se vzájemně prostupují: milovat Církev znamená milovat Ježíše Krista a naopak.
Z pastýřského listu k postní době -1860-
Musíme se milovat jako bratři. Tato vzájemná láska nás pak učiní šťastnými, svatými a dostatečně silnými k tomu, abychom mohli konat dobro.
Ze spisů sv. Evžena
Mezi sebou mějte lásku, lásku, lásku a navenek horlivost po spáse duší.
Duchovní odkaz sv. Evžena oblátům
Evžen de Mazenod: 10 důvodů, proč bychom ho měli znát.
Bl. Josef Gérard
Misionář, apoštol Basutů
(památka 29. května)
Josef Gérard se narodil roku 1831 v Bouxières-aux-Chênes v Lotrinsku. V r. 1849 vstupuje do diecézního kněžského semináře v Nancy, kde se setkává s jedním misionářem oblátem z Kanady. To v něm utvrzuje rozhodnutí stát se oblátem. Po dvou letech tedy ukončuje studium v semináři a vstupuje do noviciátu Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Již jako jáhen je poslán na misie do Jižní Afriky a tam také roku 1854 přijímá z rukou apoštolského vikáře Mons. Allarda, OMI kněžské svěcení.
Po deseti letech obětavé, ale zcela neplodné práce u kmene Zulu odešel do „Země Basutů“, dnešního Lesotha. Tam si získal nejen důvěru místního krále, ale i srdce všech Basutů. Prodchnut duchem modlitby („Otec se živí modlitbami,“ říkávali jemu svěření lidé.) a zapálen láskou („Svět náleží tomu, kdo nejvíce miluje a svou lásku prokazuje skutky,“ napsal o. Gérard.) jim horlivě sloužil po dobu 60 let. Zvláštním rysem jeho apoštolátu byl zejména osobní přístup ke každému člověku zvlášť.
Po jeho smrti, 29. května 1914, se misie v této zemi dočkaly nebývalého rozkvětu a hrob tohoto misionáře se dosud těší všeobecné úctě nově obrácených Afričanů, kteří sem nepřetržitě přicházejí, aby si z něj odnesli hrst země. Dnes žije v Lesothu převážně křesťanské obyvatelstvo a oblátská tradice zde nachází své pokračovatele v podobě mnoha domorodých povolání.
15. září roku 1988 byl v Lesothu otec Gérard prohlášen papežem Janem Pavlem II. za blahoslaveného.
Krátký životopis v datech
1831 12. března se Josef Gérard narodil v Bouxières-aux-Chênes ve Francii
1849 vstup do kněžského semináře
1851 zahájení noviciátu v N.D. de l’Osier
1853 odjezd do Jižní Afriky
1854 kněžské svěcení v jihoafrickém Pietermaritzburgu
1861 apoštolská výprava do Lesotha
1862 superior misie „Ves Ježíšovy Matky“ (Roma) u Basutů
1876 zakladatel a superior misie sv. Moniky na severu země
1898 návrat na misii Roma
1914 29. května Josef Gérard v misii Roma umírá
1988 blahořečení papežem Janem Pavlem II.
Abychom byli milováni – musíme milovat! To je to tajemství! A to se týká i Basutů, i členů kmene Metebele a dokonce i nevěřících. Při pohledu na ně si musíme položit otázku: co je třeba udělat, aby se obrátili? Odpověď najdeme na každé stránce evangelia: je nutné je milovat. Je nutné je milovat navzdory všemu, je nutné je milovat neustále.
Zápisky z duchovních cvičení
Bl. Josef Cebula
Kněz a mučedník
(památka 12. června)
Josef Cebula se narodil 23. března 1902 v Malni v polském Slezsku. Po obecné škole začal studovat na učitelském ústavu, ale v r. 1918 těžce onemocněl a lékaři byl označen za nevyléčitelně nemocného. O dva roky později začal navštěvovat polské gymnázium v Lublinci, které bylo však kvůli německé okupaci uzavřeno, a tak ve svých 19 letech vstoupil do nižšího semináře Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Po noviciátu složil v Markovicích své první řeholní sliby, studoval v belgickém Lutychu a pak v Lublinci. Na kněze byl vysvěcen 5. června 1927. Vychovával kandidáty ke kněžství nejprve v Lublinci a poté jako novicmistr v Markovicích.
V září 1939 utrpěla německá armáda v okolí Markovic těžké ztráty a jako odvetu obsadila oblátský klášter a členy řádu držela v domácím vězení. Josef Cebula byl jedním ze tří kněží, kteří byli načas uvězněni. Po návratu do kláštera, zčásti obsazeného německou armádou, tajně vykonával svou kněžskou službu: sloužil mši svatou, uděloval svátost smíření, křtil, modlil se u nemocných a umírajících. Po vyzrazení byl v dubnu 1941 deportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde 9. května roku 1941 zahynul mučednickou smrtí. Papež Jan Pavel II. ho spolu se 108 dalšími mučedníky prohlásil 13. června 1999 za blahoslaveného.
Krátký životopis v datech
1902 23. března se Josef Cebula narodil v Malni v Polsku
1921 vstup do noviciátu v Markovicích
1927 kněžské svěcení v Markovicích
1937 jmenování novicmistrem
1941 deportace do koncentračního tábora Mauthausen
1941 28. dubna Josef Cebula umírá v Mauthausenu mučednickou smrtí
1999 blahořečení papežem Janem Pavlem II.
Jednoho dne dozorci přikázali o. Cebulovi, aby spoutaný běhal k zakázanému pásmu. Když v určité chvíli přiběhl k zakázanému pásmu, místo rozkazu: „Zpět!“ zaznělo: „Pochodem vpřed!“ Ve stejné chvíli osm kulek ze samopalu prošlo jeho hrudí, hlavou a krkem, ale nepřipravilo ho o život. Žil ještě několik hodin. Dokonce i po smrti vyzařovala z jeho postavy důstojnost, i po smrti jeho tvář vzbuzovala úctu. Pracovníci krematoria se jednoduše báli uchopit jeho tělo a hodit je do pece. Zdálo se jim, že ještě něco říká, že hýbe rukama, jako kdyby žehnal světu. Nakonec byl ale spálen tak jako všichni.
Ze svědectví jednoho spoluvězně
Bl. Francisco Esteban Lacal a druhové
(22 oblátských španělských mučedníků z Pozuela)
(památka 28. listopadu)
Léta 1936 - 1939 byla pro Církev ve Španělsku obdobím krve a mučednictví. Během protináboženského pronásledování zemřelo násilnou smrtí tisíce lidí. Statistiky mluví o 6 835 zabitých duchovních (z toho 12 biskupů, 4 172 diecézních kněží, 2 365 řeholníků a 283 řeholnic). Pokud jde o katolické laiky, není možné se dobrat ani alespoň přibližného počtu zavražděných.
Do této atmosféry nenávisti a protináboženského fanatismu lze zasadit i mučednictví 22 oblátů v Pozuelu (Madrid): otců, bratří a scholastiků. Do Pozuela přišli Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné v roce 1929, aby tam sloužili jako kaplani ve třech domech řeholních sester. Pastoračně vypomáhali i v tamějších farnostech jako zpovědníci a kazatelé. Oblátští scholastici učili katechismus ve čtyřech místních farnostech.
Tato činnost upoutala pozornost revolučních výborů, složených ze socialistů, komunistů, odborářů a radikálních odpůrců Církve. Ti se zvláštní horlivostí dokazovali, že právě obláti živí náboženský život v Pozuelu a okolí. Navzdory sílícím provokativním výpadům a stále agresivnějším výhrůžkám ze strany revolucionářů pokračovali řeholníci v duchovní a intelektuální formaci, aniž by se vzdali pastoračních činností, které tvořily náplň misionářského a kněžského vzdělávání scholastiků.
20. července 1936 vyrazili mladí socialisté a komunisté do ulic a především v Madridu zapalovali kostely a kláštery. O dva dny později ve tři hodiny odpoledne napadla v Pozuelu početná skupina milicionářů, ozbrojených puškami a pistolemi, samotný oblátský klášter. Ze všeho nejdříve zajali 38 řeholníků a zavřeli je do úzké místnosti, kde je drželi pod ozbrojeným dohledem. Ozbrojenci, přesvědčeni, že obláti ukrývají zbraně, prohledali celý dům. Jediné co našli, byly však náboženské obrazy, sochy, kříže, růžence a posvátná roucha. Z horních pater shazovali všechno na dlažbu pod schody a pak pálili na dvoře před domem. Obláti se tak stali vězni ve svém vlastním domě. Všichni byli uzavřeni v jídelně se zamřížovanými okny. To bylo jejich první vězení.
24. července ke třetí hodině ranní došlo na první popravy. Bez výslechu, bez jakékoli obžaloby, bez soudu, bez možnosti obhajoby předvolali sedm řeholníků, oddělili je od ostatních, naložili je do aut a dopravili na místo jejich mučednictví. Prvními mučedníky se stali:
Juan Antonio Pérez Mayo, kněz a profesor, 29 let
Manuel Gutiérrez Martín, scholastik, 23 let
Cecilio Vega Domínguez, scholastik, 23 let
Juan Pedro Cotillo Fernández, scholastik, 22 let
Pascual Aláez Medina, scholastik, 19 let
Francisco Polvorinos Gómez, scholastik, 26 let
Justo González Lorente, scholastik, 21 let
Zbylí obláti zůstali doma, modlili se a připravovali se na blížící se smrt. Po krátkém propuštění byli v říjnu znovu zajati a odvezeni do vězení. Tam procházeli pomalým mučednictvím hladem, zimou, terorem a výhrůžkami.
Pro většinu z nich nadešel konec dlouhého výstupu na Kalvárii v listopadu. 7. listopadu byli zastřeleni jeden z formátorů a jeden scholastik:
José Vega Riaño, kněz a formátor, 32 let
Serviliano Riaño Herrero, scholastik, 30 let
Po dvaceti dnech přišlo na řadu dalších třináct. Postup byl tentýž: žádné udání, žádný rozsudek, žádná obhajoba ani vysvětlení, jen vyhlášení jejich jmen v tlampačích. Ví se jen to, že 28. listopadu byli vyvedeni z vězení, odvezeni do Paracuellos de Jarama a tam zastřeleni:
Francisco Esteban Lacal, provinciál, 48 let
Vicente Blanco Guadilla, superior, 54 let
Gregorio Escobar García, novokněz, 24 let
Juan José Caballero Rodríguez, scholastik, 24 let
Publio Rodríguez Moslares, scholastik, 24 let
Justo Gil Pardo, scholastik, 26 let
Angel Francisco Bocos Hernández, bratr, 53 let
Marcelino Sánchez Fernández, bratr, 26 let
José Guerra Andrés, scholastik, 22 let
Daniel Gómez Lucas, scholastik, 20 let
Justo Fernández González, scholastik, 18 let
Clemente Rodríguez Tejerina, scholastik, 18 let
Eleuterio Prado Villarroel, bratr, 21 let
Celkem bylo zavražděno 22 oblátů: 5 kněží (provinciál, místní představení a formátoři), 14 scholastiků a 3 řeholní bratři. Nejstaršímu bylo 54 a nejmladšímu 18 let.
22 oblátských mučedníků bylo spolu s laikem Cándido Cástanem blahořečeno 17. prosince 2011 v Madridu.
Víme, že nás zabijete, protože jsme katolíci a řeholníci. A opravdu jimi jsme. Přesto vám já spolu se svými spolubratry ze srdce odpouštíme. Buď pochválen Kristus Král!
Slova jednoho z mučedníků
Bl. laoští mučedníci
Svědci bezpodmínečné lásky ke Kristu a k jeho lidu
(Blahoslavený Josef Tien, kněz a mučedník, a jeho druhové, mučedníci)
(Památka 16. prosince)
Do převážně buddhistického Laosu přicházeli katoličtí misionáři od r. 1630. Nejdříve to byli jezuité a potom misionáři ze Společenství zahraničních misií v Paříži (MEP).
Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné byli do Laosu povoláni r. 1935. Prvními otci byli Jean Mazoyer (1882 - 1960), Etienne Loosdregt (1908 - 1980) a Jean-Paul Brouilette (1908 - 1989). Na rozdíl od jejich kolegů ze Společenství zahraničních misií v Paříži se jejich práce soustředila na obyvatelstvo v pralesních vesnicích hor, mezi kterým bylo rozšířené především pohanské uctívání předků, šamanismus a animismus. Křesťané tam zpočátku takřka nebyli. Výzvy pro misionáře byly tedy obrovské. Již v r. 1938 se z oblátské misijní oblasti stala apoštolská prefektura s 13 kněžími a jedním řeholním bratrem. Zahrnovala území severního Laosu, Ban Keng Sakodu na pobřeží Mekongu a hlavní město Vientiane. Důležitými centry byly Luang Prabang a Xieng Khouang.
Pozitivní vývoj misií přerušila Druhá světová válka a nastupující autoritářské režimy. Přesto přišlo v letech 1947 - 1952 do Laosu dalších patnáct oblátů z Francie. Války a ideologické převraty v Laosu přinesly horským národům exody, hlad a bídu. Navíc proti katolické církvi masivně zakročili komunisté. V tomto kontextu pronásledování křesťanů se odehrávalo i mučednictví 17 křesťanů: kněží, řeholníků a laiků, z nichž šest misionářů oblátů.
V r. 1952 se stal biskupem oblát Etienne Loosdregt a byl jmenován prvním apoštolským vikářem ve Vientiane. Od r. 1957 pak do země přišla řada italských misionářů oblátů. Svatý Stolec tak zřídil druhý apoštolský vikariát. Na biskupa byl vysvěcen o. Leonello Berti, OMI, který ale zahynul v r. 1968 při leteckém neštěstí. Jeho nástupcem se stal o. Alessandro Staccioli, OMI. Konec misií nastal v r. 1975, kdy museli Laos opustit všichni misionáři, včetně oblátů.
Beatifikační proces laoských mučedníků byl zahájen v r. 1994. Shromažďování svědectví a dotazování svědků probíhalo v případě Maria Borzagy a jeho katechisty Paula Thoj Xyooj v Tridentu, domovské diecézi o. Maria Borzagy, a pro ostatních 15 mučedníků v Nantes, domovské diecézi o. Louise Leroy. Bylo ukončeno v r. 2010. V roce 2011 začala římská fáze procesu. Veškeré předložené podklady byly prozkoumány římskou kurií, a v červnu 2015 tak mohlo dojít k úspěšnému dokončení procesu, když papež František vystavil dekret k blahořečení 17 laoských mučedníků. 11. prosince 2016 bylo prvních 17 mučedníků z Laosu (včetně šesti oblátů) prohlášeno v hlavním městě Vientiane za blahořečené. Slavnosti předsedal kard. Orlando Quevedo, OMI, arcibiskup z filipínského Cotabato, osobní delegát papeže Františka.
O. Mario Borzaga OMI (1932 – 01. 05. 1960) z Tridentu v Itálii a jeho katechista Paul Thoj Xyooj (19 let) byli apoštoly etnika Hmong v regionu Louang Prabang.
O. Louis Leroy OMI (1923 – 18. 04. 1961) z Normandie a o. Michel Coquelet OMI (1931 – 20. 04. 1961), který vyrůstal v Orléans, působili u národů Thaï Dam a Kmhmu. Byli pohřbeni v malých horských vesnicích okolo Xieng Khouang.
O. Vincent L’Hénoret OMI (1921 – 11. 05. 1961), Francouz z Bretaně, který při své velmi náročné misii položil svůj život za imigranty Thaï-deng u Xieng Khouang.
O. Jean Wauthier OMI (1926 – 16. 12. 1967) pocházel z Cambrai ve Francii. Byl to neúnavný apoštol etnika Kmhmu a zemřel mezi těmito chudými uprchlíky jako „mučedník spravedlnosti a lásky k bližním“.
O. Joseph Boissel OMI (1909 – 05. 07. 1969), Bretonec pocházející nedaleko od Notre-Dame de Pontmain, obětoval svůj život uprchlíkům z národa Kmhmu v regionu Paksane.
My misionáři jsme už takoví: odcházet je pro nás normální, chodit je nutností; zítra budou cesty našimi domy; a pokud budeme přinuceni usadit se v nějakém domě, proměníme ho v cestu, v cestu vedoucí k Bohu.
Ježíš se rodí a působí tam, kde je milován; tam, kde je nenávist, není Pán: jen láska se ztotožňuje s jeho přítomností. A kdo miluje, rodí pro svět Ježíše. Kdo miluje, je druhým Vtěleným Slovem, druhým Ježíšem mezi lidmi…
Pochopil jsem své povolání: mám být šťastným člověkem, a to i ve své snaze ztotožnit se s ukřižovaným Kristem (...) Jestli chci být jako Eucharistie dobrým chlebem, který mají jíst mí bratři, jejich božským pokrmem, musím nutně nejprve projít smrtí na kříži. Nejprve oběť a pak radost z toho, že se mohu rozdat svým bratřím z celého světa; pokud se ale rozdám, aniž bych nejdřív prošel obětí a vytříbil se v ní, dám svým bratřím hladovějícím po Bohu jen sebe samého, cár člověka, kus pekla; jestliže ale přijmu svou smrt ve spojení s Kristovou smrtí, budu svým bratřím svýma vlastníma rukama rozdávat právě Ježíše.
Z deníku bl. Maria Borzagy, OMI