Bl. Josef Gérard

Misionář, apoštol Basutů
(památka 29. května)

Josef Gérard se narodil roku 1831 v Bouxières-aux-Chênes v Lotrinsku. V r. 1849 vstupuje do diecézního kněžského semináře v Nancy, kde se setkává s jedním misionářem oblátem z Kanady. To v něm utvrzuje rozhodnutí stát se oblátem. Po dvou letech tedy ukončuje studium v semináři a vstupuje do noviciátu Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Již jako jáhen je poslán na misie do Jižní Afriky a tam také roku 1854 přijímá z rukou apoštolského vikáře Mons. Allarda, OMI kněžské svěcení.

Po deseti letech obětavé, ale zcela neplodné práce u kmene Zulu odešel do „Země Basutů“, dnešního Lesotha. Tam si získal nejen důvěru místního krále, ale i srdce všech Basutů. Prodchnut duchem modlitby („Otec se živí modlitbami,“ říkávali jemu svěření lidé.) a zapálen láskou („Svět náleží tomu, kdo nejvíce miluje a svou lásku prokazuje skutky,“ napsal o. Gérard.) jim horlivě sloužil po dobu 60 let. Zvláštním rysem jeho apoštolátu byl zejména osobní přístup ke každému člověku zvlášť.

Po jeho smrti, 29. května 1914, se misie v této zemi dočkaly nebývalého rozkvětu a hrob tohoto misionáře se dosud těší všeobecné úctě nově obrácených Afričanů, kteří sem nepřetržitě přicházejí, aby si z něj odnesli hrst země. Dnes žije v Lesothu převážně křesťanské obyvatelstvo a oblátská tradice zde nachází své pokračovatele v podobě mnoha domorodých povolání.

15. září roku 1988 byl v Lesothu otec Gérard prohlášen papežem Janem Pavlem II. za blahoslaveného.

Krátký životopis v datech

1831 12. března se Josef Gérard narodil v Bouxières-aux-Chênes ve Francii
1849 vstup do kněžského semináře
1851 zahájení noviciátu v N.D. de l’Osier
1853 odjezd do Jižní Afriky
1854 kněžské svěcení v jihoafrickém Pietermaritzburgu
1861 apoštolská výprava do Lesotha
1862 superior misie „Ves Ježíšovy Matky“ (Roma) u Basutů
1876 zakladatel a superior misie sv. Moniky na severu země
1898 návrat na misii Roma
1914 29. května Josef Gérard v misii Roma umírá
1988 blahořečení papežem Janem Pavlem II.

Bl. Josef Cebula

Kněz a mučedník
(památka 12. června)

Josef Cebula se narodil 23. března 1902 v Malni v polském Slezsku. Po obecné škole začal studovat na učitelském ústavu, ale v r. 1918 těžce onemocněl a lékaři byl označen za nevyléčitelně nemocného. O dva roky později začal navštěvovat polské gymnázium v Lublinci, které bylo však kvůli německé okupaci uzavřeno, a tak ve svých 19 letech vstoupil do nižšího semináře Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Po noviciátu složil v Markovicích své první řeholní sliby, studoval v belgickém Lutychu a pak v Lublinci. Na kněze byl vysvěcen 5. června 1927. Vychovával kandidáty ke kněžství nejprve v Lublinci a poté jako novicmistr v Markovicích.

V září 1939 utrpěla německá armáda v okolí Markovic těžké ztráty a jako odvetu obsadila oblátský klášter a členy řádu držela v domácím vězení. Josef Cebula byl jedním ze tří kněží, kteří byli načas uvězněni. Po návratu do kláštera, zčásti obsazeného německou armádou, tajně vykonával svou kněžskou službu: sloužil mši svatou, uděloval svátost smíření, křtil, modlil se u nemocných a umírajících. Po vyzrazení byl v dubnu 1941 deportován do koncentračního tábora Mauthausen, kde 9. května roku 1941 zahynul mučednickou smrtí. Papež Jan Pavel II. ho spolu se 108 dalšími mučed­níky prohlá­sil 13. června 1999 za blahoslaveného. 

Krátký životopis v datech

1902 23. března se Josef Cebula narodil v Malni v Polsku
1921 vstup do noviciátu v Markovicích
1927 kněžské svěcení v Markovicích
1937 jmenování novicmistrem
1941 deportace do koncentračního tábora Mauthausen
1941 28. dubna Josef Cebula umírá v Mauthausenu mučednickou smrtí
1999 blahořečení papežem Janem Pavlem II.

Bl. Francisco Esteban Lacal a druhové

(22 oblátských španělských mučedníků z Pozuela)
(památka 28. listopadu)

Léta 1936 - 1939 byla pro Církev ve Španělsku obdobím krve a mučednictví. Během protináboženského pronásledování zemřelo násilnou smrtí tisíce lidí. Statistiky mluví o 6 835 zabitých duchovních (z toho 12 biskupů, 4 172 diecézních kněží, 2 365 řeholníků a 283 řeholnic). Pokud jde o katolické laiky, není možné se dobrat ani alespoň přibližného počtu zavražděných.

Do této atmosféry nenávisti a protináboženského fanatismu lze zasadit i mučednictví 22 oblátů v Pozuelu (Madrid): otců, bratří a scholastiků. Do Pozuela přišli Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné v roce 1929, aby tam sloužili jako kaplani ve třech domech řeholních sester. Pastoračně vypomáhali i v tamějších farnostech jako zpovědníci a kazatelé. Oblátští scholastici učili katechismus ve čtyřech místních farnostech.

Tato činnost upoutala pozornost revolučních výborů, složených ze socialistů, komunistů, odborářů a radikálních odpůrců Církve. Ti se zvláštní horlivostí dokazovali, že právě obláti živí náboženský život v Pozuelu a okolí. Navzdory sílícím provokativním výpadům a stále agresivnějším výhrůžkám ze strany revolucionářů pokračovali řeholníci v duchovní a intelektuální formaci, aniž by se vzdali pastoračních činností, které tvořily náplň misionářského a kněžského vzdělávání scholastiků. 

20. července 1936 vyrazili mladí socialisté a komunisté do ulic a především v Madridu zapalovali kostely a kláštery. O dva dny později ve tři hodiny odpoledne napadla v Pozuelu početná skupina milicionářů, ozbrojených puškami a pistolemi, samotný oblátský klášter. Ze všeho nejdříve zajali 38 řeholníků a zavřeli je do úzké místnosti, kde je drželi pod ozbrojeným dohledem. Ozbrojenci, přesvědčeni, že obláti ukrývají zbraně, prohledali celý dům. Jediné co našli, byly však náboženské obrazy, sochy, kříže, růžence a posvátná roucha. Z horních pater shazovali všechno na dlažbu pod schody a pak pálili na dvoře před domem. Obláti se tak stali vězni ve svém vlastním domě. Všichni byli uzavřeni v jídelně se zamřížovanými okny. To bylo jejich první vězení.

24. července ke třetí hodině ranní došlo na první popravy. Bez výslechu, bez jakékoli obžaloby, bez soudu, bez možnosti obhajoby předvolali sedm řeholníků, oddělili je od ostatních, naložili je do aut a dopravili na místo jejich mučednictví. Prvními mučedníky se stali:

Juan Antonio Pérez Mayo, kněz a profesor, 29 let
Manuel Gutiérrez Martín, scholastik, 23 let
Cecilio Vega Domínguez, scholastik, 23 let
Juan Pedro Cotillo Fernández, scholastik, 22 let
Pascual Aláez Medina, scholastik, 19 let
Francisco Polvorinos Gómez, scholastik, 26 let
Justo González Lorente, scholastik, 21 let

Zbylí obláti zůstali doma, modlili se a připravovali se na blížící se smrt. Po krátkém propuštění byli v říjnu znovu zajati a odvezeni do vězení. Tam procházeli pomalým mučednictvím hladem, zimou, terorem a výhrůžkami. 

Pro většinu z nich nadešel konec dlouhého výstupu na Kalvárii v listopadu. 7. listopadu byli zastřeleni jeden z formátorů a jeden scholastik:

José Vega Riaño, kněz a formátor, 32 let
Serviliano Riaño Herrero, scholastik, 30 let

Po dvaceti dnech přišlo na řadu dalších třináct. Postup byl tentýž: žádné udání, žádný rozsudek, žádná obhajoba ani vysvětlení, jen vyhlášení jejich jmen v tlampačích. Ví se jen to, že 28. listopadu byli vyvedeni z vězení, odvezeni do Paracuellos de Jarama a tam zastřeleni:

Francisco Esteban Lacal, provinciál, 48 let
Vicente Blanco Guadilla, superior, 54 let
Gregorio Escobar García, novokněz, 24 let
Juan José Caballero Rodríguez, scholastik, 24 let
Publio Rodríguez Moslares, scholastik, 24 let
Justo Gil Pardo, scholastik, 26 let
Angel Francisco Bocos Hernández, bratr, 53 let
Marcelino Sánchez Fernández, bratr, 26 let
José Guerra Andrés, scholastik, 22 let
Daniel Gómez Lucas, scholastik, 20 let
Justo Fernández González, scholastik, 18 let
Clemente Rodríguez Tejerina, scholastik, 18 let
Eleuterio Prado Villarroel, bratr, 21 let

Celkem bylo zavražděno 22 oblátů: 5 kněží (provinciál, místní představení a formátoři), 14 scholastiků a 3 řeholní bratři. Nejstaršímu bylo 54 a nejmladšímu 18 let.

22 oblátských mučedníků bylo spolu s laikem Cándido Cástanem blahořečeno 17. prosince 2011 v Madridu.

Bl. laoští mučedníci

Svědci bezpodmínečné lásky ke Kristu a k jeho lidu
(Blahoslavený Josef Tien, kněz a mučedník, a jeho druhové, mučedníci)
(Památka 16. prosince)

Do převážně buddhistického Laosu přicházeli katoličtí misionáři od r. 1630. Nejdříve to byli jezuité a potom misionáři ze Společenství zahraničních misií v Paříži (MEP).

Misionáři obláti Panny Marie Neposkvrněné byli do Laosu povoláni r. 1935. Prvními otci byli Jean Mazoyer (1882 - 1960), Etienne Loosdregt (1908 - 1980) a Jean-Paul Brouilette (1908 - 1989). Na rozdíl od jejich kolegů ze Společenství zahraničních misií v Paříži se jejich práce soustředila na obyvatelstvo v pralesních vesnicích hor, mezi kterým bylo rozšířené především pohanské uctívání předků, šamanismus a animismus. Křesťané tam zpočátku takřka nebyli. Výzvy pro misionáře byly tedy obrovské. Již v r. 1938 se z oblátské misijní oblasti stala apoštolská prefektura s 13 kněžími a jedním řeholním bratrem. Zahrnovala území severního Laosu, Ban Keng Sakodu na pobřeží Mekongu a hlavní město Vientiane. Důležitými centry byly Luang Prabang a Xieng Khouang.

Pozitivní vývoj misií přerušila Druhá světová válka a nastupující autoritářské režimy. Přesto přišlo v letech 1947 - 1952 do Laosu dalších patnáct oblátů z Francie. Války a ideologické převraty v Laosu přinesly horským národům exody, hlad a bídu. Navíc proti katolické církvi masivně zakročili komunisté. V tomto kontextu pronásledování křesťanů se odehrávalo i mučednictví 17 křesťanů: kněží, řeholníků a laiků, z nichž šest misionářů oblátů.

V r. 1952 se stal biskupem oblát Etienne Loosdregt a byl jmenován prvním apoštolským vikářem ve Vientiane. Od r. 1957 pak do země přišla řada italských misionářů oblátů. Svatý Stolec tak zřídil druhý apoštolský vikariát. Na biskupa byl vysvěcen o. Leonello Berti, OMI, který ale zahynul v r. 1968 při leteckém neštěstí. Jeho nástupcem se stal o. Alessandro Staccioli, OMI. Konec misií nastal v r. 1975, kdy museli Laos opustit všichni misionáři, včetně oblátů.

Beatifikační proces laoských mučedníků byl zahájen v r. 1994. Shromažďování svědectví a dotazování svědků probíhalo v případě Maria Borzagy a jeho katechisty Paula Thoj Xyooj v Tridentu, domovské diecézi o. Maria Borzagy, a pro ostatních 15 mučedníků v Nantes, domovské diecézi o. Louise Leroy. Bylo ukončeno v r. 2010. V roce 2011 začala římská fáze procesu. Veškeré předložené podklady byly prozkoumány římskou kurií, a v červnu 2015 tak mohlo dojít k úspěšnému dokončení procesu, když papež František vystavil dekret k blahořečení 17 laoských mučedníků. 11. prosince 2016 bylo prvních 17 mučedníků z Laosu (včetně šesti oblátů) prohlášeno v hlavním městě Vientiane za blahořečené. Slavnosti předsedal kard. Orlando Quevedo, OMI, arcibiskup z filipínského Cotabato, osobní delegát papeže Františka.

O. Mario Borzaga OMI (1932 – 01. 05. 1960) z Tridentu v Itálii a jeho katechista Paul Thoj Xyooj (19 let) byli apoštoly etnika Hmong v regionu Louang Prabang.

O. Louis Leroy OMI (1923 – 18. 04. 1961) z Normandie a o. Michel Coquelet OMI (1931 – 20. 04. 1961), který vyrůstal v Orléans, působili u národů Thaï Dam a Kmhmu. Byli pohřbeni v malých horských vesnicích okolo Xieng Khouang.

O. Vincent L’Hénoret OMI (1921 – 11. 05. 1961), Francouz z Bretaně, který při své velmi náročné misii položil svůj život za imigranty Thaï-deng u Xieng Khouang.

O. Jean Wauthier OMI (1926 – 16. 12. 1967) pocházel z Cambrai ve Francii. Byl to neúnavný apoštol etnika Kmhmu a zemřel mezi těmito chudými uprchlíky jako „mučedník spravedlnosti a lásky k bližním“.

O. Joseph Boissel OMI (1909 – 05. 07. 1969), Bretonec pocházející nedaleko od Notre-Dame de Pontmain, obětoval svůj život uprchlíkům z národa Kmhmu v regionu Paksane.