Pošli to dál!: Boží dotyky

Už je to víc než týden, co jsme byli na závěr Festivalu víry "Pošli to dál" vysláni svědčit o Boží radosti do svých všedních dní. V hlavě a v srdci se nám to ještě pořád mele... A to je dobře. Boží dotyk má svou sílu...

Na tenhle týden jsem se těšila od samého začátku. O to víc jsem potom byla zklamaná, když jsem zjistila, že se nakonec podstatné většiny festivalu nemůžu zúčastnit. Ale naštěstí i toto zklamání vedlo k něčemu dobrému... Pomohlo mi to hlouběji si uvědomit důležitost našeho poslání ve všedním životě a také to, že misionaření není záležitostí jen jednoho týdne k tomu určenému, ale že je to především záležitost každodenní a celoživotní, zkrátka 24/7.
A taky jsem pak měla o to větší radost, že můžeme společně oslavit svátek sv. Evžena při sobotní pouti. A zvláště pak během odpoledního pásma „Light4you speciál“, což vlastně byla od začátku až do konce jedna krásná a společná modlitba. Na konci této modlitby jsme všem zúčastněným rozdávali zapálené svíčky jako symbol Ježíšova světla a radosti, které mají „Posílat dál!“. Bylo úžasné pozorovat, jak takové jedno malé světýlko dokáže viditelně rozzářit nejeden obličej. A snad i srdce. Tak kéž takhle viditelně záříme i ve všednosti. Kačka

Hned první den jsi nám, Vlastíku, vyprávěl o svém dozrávání k víře, o tom, jak sis začal pokládat ty nejzákladnější otázky lidské existence: proč žiju? Proč studuju? Proč pracuju?... Proč chci být šťastný? Protože chci být šťastný! Bůh pro nás chce nejvyšší dobro. Totiž abychom byli s ním šťastní navěky. Asi jsem si zapamatovala z toho dne jen tuhle myšlenku. Je pro mne ale zásadní. Ona totiž v mém životě platí stále. Platí i když člověk v životě udělá něco jinak, než by měl, než ho druzí varovali… A v určité chvíli řekne Bohu: tady jsem před Tebou a z mého života jsou jen střepy. Já ti je však odevzdávám a věřím, že můžeš vše proměnit, a i tak mě udělat šťastnou. A tak se i stalo. Záleží na naší víře a důvěře v Boží lásku. Bůh nás neodsoudí. Bůh nás miluje a chce naše štěstí a naši radost, která má být dokonalá. Je to úžasná zpráva. Anička

Kurzy víry mi osobně hodně daly. Díky zajímavým přednáškám jsem si uvědomila, jak je pro mě víra důležitá a že ji musím posilovat. Dozvěděla jsem se, co je to fitness-křesťanství, i to, že musíme být autentickými křesťany, že nás lidi poznají díky lásce mezi námi...
Také jsem poznala nové lidi a za to jsem ráda. Sdílecí skupinky lidi více sblížily. Myslím, že jsem se opravdu setkala s živým Bohem; když se nade mnou modlili přímluvci, tak mě Bůh zahrnul láskou. Přetékala jsem jí.
Přeji nám, abychom vyšli ven. Aby lidi skrze nás zakoušeli Boží lásku. Verča

Stojíme naproti sobě, držíme v ruce svíčku, ani se neznáme... Pohlédneme si do očí a oba v nich vidíme světlo. Oba v nich máme světlo. Světlo se odráží v našich očích, světlo proniká do našich duší, prosvěcuje naše srdce i myšlenky... A co víc, posíláme ho dál. Cítíme chvění, zastavení s Ním, jenž je pramenem. Jenž je láskou, jenž je proměnou. Proměna nás zve, abychom se proměnili. Vyšli jsme... nově.... vnímáme se, máme se rádi, potřebujeme se. Věříme si. Ve světle a vzájemné lásce, která se zjevila, aby hojila, hasila, přijímala a napřimovala, můžeme vyjít a dávat dál. Napřed však jsme dali sami sobě. Krista v nás. I takový byl festival víry... Stáňa

Bylo úžasné trávit týden s vírou a sdílet ji ve společenství s lidmi, kteří i přes jazykovou bariéru ke mně našli cestu a já zase k nim. Bylo to úžasná zkušenost s živou vírou, která ve mně oživila dávno potlačovanou osobní víru v Boha. Díky tomuto týdnu se mohu znovu nadechnout s myšlenkou, že už nejsem na vše sama. A že v kolektivu živé víry můžu nalézt svou spásu.
Chtěla bych také všem moc poděkovat za jejich čas, trpělivost a lásku, s jakou mě přijali. Nadia Maria

Na festival jsem se moc těšila, protože podobnou zkušenost máme trochu i ze svého společenství. Byli jsme pozváni farností, jejíž součástí můžeme jako společenství Neokatechumenátní cesty být. Získaná radost z Božího Slova, radost ze společenství Kristovy církve prožívaná zase s dalšími lidmi daleko předčila moje očekávání. Celý týden mi přicházela na mysl píseň: „tolika dobry obdařil nás Pán...“ Upravovala jsem si ji podle aktuální situace: „kdyby mi Pán dál jen ty sobotní chvály v děkanském kostele a nedal nám nic víc, i to by mi bylo stačilo... kdyby Pán jen poslal mou příbuznou ze Skotska žít svůj život tady v Táboře právě týden před festivalem a poslal jí překladatele na jeho první den, to by mi bylo stačilo, ale náš milý Bůh se o nás tak stará, že jí poslal překladatele na každý den! Kdyby Bůh udělal jen toto, to by mi bylo stačilo, ale On přivedl na poslední tři dny i jejího manžela…“ Mariana

Po úmrtí mého tatínka, o kterého jsem pečoval, jsem nezaměstnaný, a tak jsem se mohl zúčastnit většiny akcí, které Festival víry „Pošli to dál!“ nabízel. Už vstupní chválová hudba v děkanském kostele v Táboře byla úžasná. Škoda jen, že nepřálo počasí, a tak z řad nevěřících lidí jich nepřišlo tolik, kolik bychom si přáli.
Pro mne byly nejvíce obohacující kurzy víry, které probíhaly v poutním domě Emauzy. Přednášky, které se týkaly pohledu na vlastní smysl života, na Ježíše, víru, Ducha svatého atd. mi pomohly znovu nalézat a prohlubovat můj vztah k bratřím a živému Bohu. Po přednáškách následovalo bohaté občerstvení, takže jsme nasytili nejen ducha, ale i tělo. Tím ale večery nekončily. Rozděleni do skupinek jsme v užším kruhu povídali o našich zkušenostech s přednášenými tématy. A tak jsem poznal blíže nové přátele a někdy bylo těžké skončit včas a nejet domů za tmy.
Ze všech akcí bych se rád zmínil o té, kdy jsem se zúčastnil mše a zpívání v G centru – domě pro seniory. Radost a naději, vědomí, že s Kristem není žádný člověk sám, jsem viděl v očích babiček i většiny všech přítomných. Po mši hráli kamarádi lidové písně a my jsme si s obyvateli domu povídali. Ke konci setkání jsme zpívali křesťanské chválové písně a ty zaujaly nejen seniory -  z ochozů pater nad námi se zájmem poslouchaly zde pracující sestřičky a ostatní personál. Zpívané Boží slovo má úžasnou moc. Děkuji oblátům za uspořádání festivalu; jsem rád, že jsou to právě obláti, které tady na Klokotech máme. Jan

Naší misii na Klokotech nemůžu dostat z hlavy. I když už jsem s obláty zažila ledacos, tohle pro mě byla úplně nová zkušenost, přeplněná různobarevnými impulsy jak na duchovní, tak lidské úrovni.
Moje očekávání toho, co se asi bude během celého týdne dít, se téměř vůbec nenaplnila. Myslela jsem si, že to bude hlavně o sebepřekonávání, o burcování druhých lidí k víře, byla jsem taky připravená na nějaké to nepohodlí a nutnost se uskromnit. Nakonec to ale bylo jinak. Teď, když na to koukám zpětně, vidím hlavně obrovské obdarování, které člověk získává ve společenství, burcování mojí vlastní víry a díky péči a přijetí místních farníků mám taky dojem, že jsem byla vlastně celou dobu doma.
V jednu chvíli mi došlo něco pro mě hodně zásadního, že být misionářem neznamená v první řadě vyjít do ulic a hlásat evangelium těm, kteří o něm ještě nevědí, ale že je to hlavně postoj nebo spíš naladění srdce, které bych v sobě měla mít zakódované ve všech situacích, v rozhodování, ve vztazích... a to i uvnitř církve. Uvědomila jsem si, že být „pouliční“ misionářkou na týden je mnohem jednodušší, než být misionářkou v každodenním životě, v práci, v rodině, kdekoliv zrovna jsem. A na tom chci teď pracovat. Zuzka