"Pošli to dál!": naše přiobrácení...

Poprvé v novodobých dějinách misionářů oblátů v Česku se obě naše komunity odhodlaly k společnému evangelizačnímu projektu podobnému tomu, který stál u samotného zrodu naší misijní kongregace: lidové misii. Když sv. Evžen de Mazenod udělal zkušenost osobního setkání s ukřižovaným Ježíšem, pochopil nejen to, že ho Bůh zcela jedinečným způsobem miluje, ale zároveň se mu otevřely oči pro bídu a nouzi církve zničené Francouzskou revolucí a sluch pro křik a volání chudých nejrůznějších tváří. Proto shromáždil pár stejně zapálených bratří a pustili se do lidových misií. Od té chvíle uplynulo už víc než 200 let; obláti se mezi tím stali odborníky na zahraniční misie, vstoupili i do jiných oblastí evangelizace; změnil se svět, změnil se člověk, ale touha po plnosti života a po radosti, stejně jako oblátská blízkost k člověku zůstaly. A tak to zkoušíme dnes i my.
Jen jsme lidové misie vyměnili za festival víry, provensálské Grans, kde první oblátské lidové misie proběhly, za Pražské sídliště a přilehlé území v Táboře – Klokotech. Nejde nám už jen o „pouhé probuzení“ farnosti, ale o vyjití. Chtěli jsme vyjít z našich kostelů, z našich společenství, poutních domů, vyjít z našeho jazyka, z našich katolických bublin. „Hybaj do ulic a na náměstí… hybaj tam, kde jsou lidi!“ na nás už šest let křičí papež František.
Tak jo! A stejně jako Evžen – který v mnohém předběhl svou dobu – jsme se v tom všem nechtěli vůbec spoléhat jen na sebe. Protagonistou každé misie je On, takže nás v první linii jistila četa modličů, kteří bděli v klokotském kostele nebo ve dvojicích brouzdali táborskými ulicemi s růžencem v ruce. Misijní tým tvořili kromě oblátů z Plas a Klokot hlavně naši přátelé a spolupracovníci v misii: oblátští asociovaní a farníci. Někteří si k tomu vzali dovolenou, jiní možná zapekli i nějakou tu přednášku. Přijeli z Plzně, Brna, Prahy… Prostě krása!
Lety vyzkoušené je i to, že si každá misie vždy vyžádá nějakou oběť: a tak nám pršelo, byla pořádná zima a hlavně… celý týden se hrál hokej! Menší ruch na hlavním táborském náměstí byl patrný už na počátku festivalu „Pošli to dál!“ v sobotu večer, kdy jsme poprvé z Plzně vyjeli ven s naším osvědčeným „light-evangelizačním“ projektem Light4You. Přesto jsme Táborákům rozdali přes 400 svíček a v kostele Proměnění Páně se víc než čtyři hodiny setkávali s lidmi, modlili se nebo jen poslouchali chválové písně našich přátel z kapely Lighthouse Worship. Borci! Nory jsme toho večera porazili 7:2, ale u nás se děly mnohem větší zázraky: slzy radosti i odpuštění, úsměvy, radost z přijetí, z překonání sama sebe. Setkání. Blízkost.
V neděli jsme byli vysláni. Misionář nevychází ve svém jménu, ale ve jménu společenství, které ho hlásat radostnou zvěst posílá. Proto nás při nedělní eucharistii misijně „okřížkoval“ otec biskup Pavel. A pak už se to rozjelo. V neděli jsme v rámci koncertu Táborského chrámového sboru ještě stihli první svědectví našeho Petra, OMI o jeho setkání s živým Kristem prokládané mini-jazykovým kurzem prajzštiny.
Jelikož je ale křesťanství hlavně o všednosti, vyrazili jsme právě ve všedních dnech s kytarou a obřím bublifukem do ulic a vstupovali kolemjdoucím do jejich všedních cest, všedních nákupů, procházek, obchůzek a setkání, navštěvovali jsme nemocné nebo starší lidi v nemocnici a domovech pro seniory. Došlo dokonce na dvě hodiny etické výchovy v jedné ze základních škol. Mezitím se doma činili naši farníci: pekli, vařili a smažili, aby se při večerních setkáních nad základními tématy křesťanství, která tvořila jádro festivalu, mohlo občerstvení proměnit v příležitost setkání a sdílení.
Dva dny se ale přece jen ze všednosti vymykaly. Středa. Z červeného tranzitu s plzeňskou SPZ-kou vyskákalo hned po ránu šest našich přátel, zaměstnanců plzeňského biskupství. Nechali všeho a přijeli nás podpořit svým misijním zápalem a zkušeností divokého (ale nádherného) západu. Otec biskup Tomáš nás totiž letos vyzval k tomu, abychom „šli do celého světa a hlásali radostnou zvěst.“ A tak to udělali… Zima byla v ten den nejvlezlejší, déšť nejvytrvalejší, ale Plzeň je misijní laboratoř a drsní a odhodlaní křesťané, které jen tak něco nezastaví, se tam vždycky najdou. Při obědě u „sekaný“ a u zahřívacího panáka bylo tedy o čem povídat. Středu navíc „odvšednil“ i náš další kamarád Víťa Robinson Marčík. Jeho divadlo zaplnilo klokotský kostel; několik dětí i dospělých bylo v sobě pod nátlakem přinuceno objevit skryté herecké vlohy a my ostatní, kteří jsme byli Víťových odvážných nápadů ušetřeni, jsme se v liturgickém prostoru řehtali jako koně. Aspoň na chvíli jsme si v kostele užívali radost a smích… Třeba se ale do něj někdy vrátí i v neděli, kdy slavíme mnohem větší důvod k radosti než záchranu jednoho ztroskotaného Robinsona.
A sobota. To byl vrchol festivalu: pouť k sv. Evženovi de Mazenod, zakladateli naší řeholní rodiny. Tam to do sebe všechno nějak zapadlo. Petrovu krásnou sobotní přednášku o Evženových temnotách a jeho žízni si vyslechlo jen pár nejnadšenějších, slavnostní eucharistii, při které neméně poutavě kázal o. Günther, s námi sice slavili poutníci z Moravy, ale bez nich bychom se v prostoru klokotského kostela spíš ztráceli… Vynikající guláš se snědl, ale nachystané párky jsme museli zmrazit… V tu chvíli nám asi moc do zpěvu nebylo. Byli jsme po týdnu už docela unaveni a „odměna“ nepřicházela. Na večerních kurzech víry se nás na padesát vždycky sešlo, ale většinou šlo o nás, „zasloužilé“ katolíky. Ale my jsme přece šli za těmi venku…
Jenže to byl omyl! Už zase jsme se snažili mít misii ve svých rukou my, už zase jsme měli jasno v plodech, ke kterým by misie měla vést, a diskutovali jsme o technikách, o tom, jak na to, a o nástrojích, které používat. Ale Pán chtěl konat jiné zázraky. Mnohem větší, než byly naše představy. Odpolední „Light4You speciál“ spolu s programem v klokotských ambitech nás do nich začaly uvádět. Ze Zlína pro nás přijeli hrát Tomáš a Bára a spolu s našimi muzikanty to opravdu rozjeli. Byla to modlitba! Do ní se zvenku ozývaly hlasy a výkřiky mnoha dětí, které procházely misijními zastaveními a plnily úkoly. Honzovo silné svědectví o jeho pádech a vzkříšení, stejně jako Jurova tichá modlitba pantomimou vehnaly slzy do očí i velkým tvrďákům. A do toho Evženova slova o setkání, společenství, milosti a misii: „Mezi sebou mějte lásku, lásku, lásku a navenek horlivost po spáse duší!“
Festival byl pro nás. To my jsme se měli s Pánem setkat. Znovu a nově. To my jsme se měli obrátit anebo aspoň zase o kousek přiobrátit. Vždyť jsme obláti, a tak muselo jít o vztahy, o setkání, o blízkost, a ne o techniky. Duch svatý prostě vanul. Jak chtěl, kudy chtěl a kdy chtěl. A my jsme se toho stali svědky. A když jsem se pozdě v noci začal připravovat na nedělní promluvu při eucharistii, během níž nás všechny Jiří vyslal do všednosti, a přečetl si Ježíšova slova, která zanechával těsně před svou smrtí svým učedníkům, tetelil jsem se v polospánku radostí: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem, jak jsem já milovat vás. (…) Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci…“ Vždyť ten náš Evžen zanechal nám, oblátům, úplně stejnou závěť jako Ježíš svým apoštolům! A jak by taky ne?! Byli to oba misionáři a opravdoví parťáci! A Evžen pochopil celou svou myslí, vůlí, ale - on, nefalšovaný jižan - hlavně svým srdcem, že tím, co nás odlišuje, co je naším rozpoznávacím znamením nejsou techniky, výkonné prostředky ani kleriky, kříže ani mikulášské čepice, ale láska mezi námi. Třeba to jednou pochopíme i my. Byla to teda misie! Vlastimil, omi